Lenárdovo loučení se SOČR

SANDRO WILHELM

Giuseppe Verdi : Messa da Requiem Praha, Dvořákova síň Rudolfina 4.6.2018

Závěrečný koncert 91. sezóny SOČR byl již dva měsíce před datem svého konání zcela vyprodán, a to jednak z důvodu uvedení atraktivního titulu Verdiho Messa da Requiem a také z důvodu vůbec posledního koncertu dlouholetého šéfa Symfonického orchestru Českého rozhlasu Ondreje Lenárda s tímto tělesem ve funkci šéfdirigenta.

Volba titulu Requiem (tj. mše za zemřelé) byla trochu symptomatická, neboť odchod O. Lenárda z jeho funkce nebyl tak zcela dobrovolný, jak bylo možné se v kuloárech doslechnout.

Bohužel samotný zkušený a ceněný umělec O. Lenárd tento večer dirigoval „svůj“ orchestr trochu bez atmosféry, bez žádoucí elasticity a občas mechanicky. Jako posluchač jsem necítil z jeho projevu tu pravou míru oddanosti k této niterní skladbě, jejímuž provedení chyběla nezbytná dávka spirituality, zděšení a  rozjímání - na pódiu převládla jen vysoká míra profesionality, ale to bylo málo. Také rytmické přechody působily násilně a nebyly dobře vedeny.

Umělecké kvality orchestru (SOČR) se prokázaly jako mimořádné – členové orchestru hráli na prvotřídní úrovni. A Pražský filharmonický sbor (sbormistr Lukáš Vasilek)  potvrdil již po několikáté punc své trvalé kvality. Sbor se v  současnosti řadí mezi nejlepší světové profesionální sbory na světě – v pondělí 4. června 2018 především upoutal zvučností a mimořádnou krásou zvuku basových hlasů a kulatými tóny tenorů. Ženský soubor velmi pěkně zapůsobil čistou a přímou zpěvní linkou, který při intepretaci Verdiho Requiem je vhodnější než tradiční opulentní italský zvuk.

V jednom z interview na webových stránkách Českého rozhlasu O. Lenárd uvedl, že má vyhraněnou představu o sólovém kvartetu, kterou ale ne vždy „kasa“ mu dovolí ji beze zbytku realizovat. Bohužel pěvecké kvarteto recenzovaného večera nesplnilo moji představu ideální interpretace Verdiho zádušní mše. Irská sopranistka Celine Byrne svým pronikavým hlasem jako laserem sice pronikne mohutnou orchestrální masou, její projev je intonačně zcela čistý, ale je téměř bez vibrata,  a tak  by se však více hodil pro interpretaci staré hudby např. pod vedením Johna Eliota Gardinera. Vzhledem k prováděnému titulu a skladbě dalších sólistů kvarteta působil její zpěv nestylově. V jejím zpěvu je poskrovnu legáta, málo portamenta a též méně emočního výrazu. Její zpěv je čistý, technicky dobře zvládnutý, ale nezaujme,  neboť postrádá senzuální aspekt.

Zcela jiný svět představuje Jana Hrochová, na kterou jsem se velmi těšil. J. Hrochová disponuje volně plynoucím hlasem krásného témbru, apartní osobitou  a unikátní barvou hlasu - když  zpívá ten správný repertoár. Tím by pro ní měly být především lyrické operní partie a pak sakrální skladby lyrického charakteru.  Bohužel Verdiho Requiem je za hranicí možností jejího krásného hlasu. V nižších polohách postrádá široký prsní registr a v horní poloze zas průraznost. Musí tak tlačit na svůj hlas, aby dosáhla většího objemu a tak se stává, že občas je příliš nízko a její hlas  ztrácí svoji přirozenou barvu. Doufám, že tak inteligentní pěvkyně jako J. Hrochová je si brzo uvědomí své hranice a vrátí se k repertoáru, ve kterém může zas dokonale zazářit.

Hlavní pěvecká star večera, slovenský bastista Štefan Kocán (dnes učinkující na největších scénách světa)  neměl svůj nejlepší večer, často byl ve svém pěveckém projevu příliš nízko a jeho hlasu chyběla také síla a potřebná průraznost. Nebyl schopen se přizpůsobit pomalému dirigentovu tempu a nestále byl „napřed“ – což mohlo být i důsledkem jeho sporadické účasti na zkouškách.

Když původně ohlášený tenor Antonio Poli z důvodu nemoci musel odříci své vystoupení, sotva z někdo z diváků očekával, že Georgij Vasiljev se stane hlavní hudební ozdobou celého večera. Asi jako jediný sólista večera byl schopen svým překrásným legátem, smyslným  témbrem, rafinovaným frázováním a vůbec krásou hlasu zprostředkovat atmosféru a tajemství Verdiho skladby. Jeho „Ingemisco“ byl pro mne hudebním vrcholem večera – pro vášnivost a správnou míru vyjádřené bolesti v jeho podání. Tento tenorista působí jako sólista  Deutsche Oper am Rhein v Düsseldorfu a moskevského divadla Novaja Opera. Má v repertoáru např. Rudolfa v Bohémě, Vévodu v Rigolettovi, Romea v Gounodově Romeo a Julie, Edgarda v Lucii v Lammermooru či Dona Josého; mezi jeho nejslavnější umělecké partnery patří Anna Netrebko, s kterou zpíval v r. 2016 na Palácovém náměstí v Petrohradu (ještě za spoluúčasti Ildara Abdrazakova a Olgy Peretjatko).

Vděčné publikum vyjádřilo v závěru večera svým dlouhotrvajícím potleskem své nadšení z hudebního zážitku, který byl ve svém závěru přerušen vystoupením ředitele Českého rozhlasu R. Zavorala a ministra kultury v demisi I. Šmída. Svým poděkováním O. Lenárdovi sice složili hold jeho umění a jeho výjimečné sedmileté spolupráci se SOČR, ale celý tento závěrečný výstup byl v přímém rozporu s hlubokou spiritualitou a rozjímáním, která předtím přineslo provedení Verdiho Requiem.

Použité fotografie Filipa Jandourka byly použity se souhlasem Českého rozhlasu 

Recenzi z německého originálu přeložil a upravil VÁCLAV  BEČVÁŘ