Mimořádně úspěšný návrat barokní opery do Plzně – Monteverdiho L´Orfeo

VÁCLAV BEČVÁŘ

Divadlo Josefa Kajetána v Plzni  C. Monteverdi L´Orfeo  Premiéra 2. června 2018

Takřka přesně před 20 lety, 13. června 1998 se v Plzni uskutečnila premiéra barokní opery Dido and Aeneas od anglického skladatele Henryho Purcella -  a trvalo dalších 20 let, než Plzeň se dočkala další inscenace barokní opery. Ale  je to návrat vskutku triumfální.

Ve světě se hrají 3 dochované opery Claudia Giovanni Antonio Monteverdiho (1567-1643) poměrně často, ale u nás zazněl poprvé operní Monteverdi až v r. 2007 v Národním divadle v Praze, v inscenaci režiséra Jiřího Heřmana.

Orfeo, žánrově označovaný jako Favola in musica poprvé zazněla v roce 1607 v Mantově a spolu s díly Il ritorno d´Ulisse in patria (Návrat Odyssea do vlasti) z roku 1641  a L´incoronazione di Poppea  (Korunovace Poppey) z r. 1643 patří mezi jediné dochované „operní“ tituly Claudia Monteverdiho, které tvoří základní pilíř tohoto hudebního útvaru. Jde z dnešního pohledu o nadčasové a univerzální kompozice, ke kterým se neustále vracejí orchestry a soubory věnující se barokní opeře.  Ovšem neznamená to, že se Monteverdiho opusy hrají na jevištích už 400 let – po jeho smrti byla díla zapomenuta, některá úplně zničena a Orfeo zazněl po mnoha letech (tedy vlastně po třech stoletích) umlčení až v roce 1904 v Paříži (v koncertní verzi ve francouzském překladu). Ale i tak další cesta k provozování byla trnitá – chyběly  tu osobnosti, které by dílo uměly interpretovat  ( tak jak bylo v období baroka napsáno). Řada význačných skladatelů  jako např. Orff, Malipiero, Respighi, Orefice proto dělali své vlastní úpravy Monteverdiho partitury s často velmi individuálním a ne zcela historickým přístupem zejména k orchcestraci, aby tak dílo přiblížili hudebním profesionálům i veřejnosti.

Zlom nastal v 70. letech minulého století v Curyšské opeře, kde významný hudebník, myslitel, interpret a dirigent Nikolaus Harnoncourt (1929-2016) všechny tři Monteverdiho opery hudebně nastudoval a jejich scénickou podobu jim vdechl významný francouzský režisér Jean-Pierre Ponnelle. Od té doby se setkáváme s Monteverdiho  tvorbou na jevištích a  koncertních pódiích  mnohem častěji – neboť za posledních 30-40 let se názor na interpretaci barokní hudby značně vyvinul. S ohledem na specifika hudebního projevu, nezbytného použití dobových nástrojů apod. zůstává tato interpretace v rukou specializovaných orchestrů, dirigentů a pěveckých interpretů.

Plzeňské divadlo mělo šťastnou ruku, když pro nastudování titulu oslovilo dirigenta Vojtěcha Spurného, který v oblasti barokní interpretace představuje v Česku mimořádně poučenou osobnost.  V. Spurný doplnil vybrané hráče orchestru DJKT v Plzni o několik přizvaných špičkových hráčů na nástroje, které běžně v dnešních orchestrech nenajdete. Hudební nastudování se nesnaží být v žádném jen „přibližné“, nese svůj osobitý názor na barokní interpretaci a řadí se k produkcím evropské úrovně. V inscenaci jsou použity dobové nástroje jako např. čtveřice pochodových bubnů, pět renesančních pozounů, dva cinky (druh renesančního kornetu), varhanní pozitiv, regal nebo loutnové nástroje včetně theorby. Ve zvýšeném orchestřišti diváci slyší a vidí i   barokní chromatické harfy, jejíž hráči do inscenace a jejích repríz budou jezdit z Francie a Nizozemska. Na hodnocené premiéře ( 2. června) účinkoval jako hráč na tento raritní nástroj  jeden z nejlepších hráčů na historickou harfu na světě, Maximilian Ehrhardt.

I pro pěvecké party dirigent a režisér inscenace oslovil především mladé umělce, kteří ale už s barokní hudbou mají zkušenost.

Vedle skvělého hudebního nastudování, výkonu orchestru a pěveckých výkonů, kterým se ještě budeme věnovat, absolutorium představení nese scénická složka, která je dílem mladého režiséra Tomáše Pilaře a jeho týmu  : Daniel Dvořák (scéna), Aleš Valášek (kostýmy) a Daniel Tesař (světelný design). Režie důsledně vychází z mýtického příběhu, jeho prehistorie. Divák tak má pocit, že ho zárověň oslovuje hluboká minulost i naprostá současnost příběhu. Klíčovým výtvarným prvkem použitým v inscenaci jsou bílé helmy s maskami symbolizujícími základní typy postav antického divadla, které umocňují monumentalitu a univerzalitu příběhu napříč dobou a pomáhají divákovi, aby se lépe orientoval v postavách, kterých se vystřídá na jevišti asi dvacet.  S výjimkou titulní postavy každý pěvecký sólista ztvárňuje více postav (právě za pomoci změny masky a kostýmu). Stylizované pohyby postav (ale ne důsledně všech! účinkujících) dotváří zdánlivě jednoduše a lehce, velmi plasticky a téměř snově působící scénografie. Filmové dotáčky promítané na kulisy nikdy neilustrují, velmi emociálně působí na divákovo vnímání mýtické story. V rozhodujícím momentu, kdy Orfeo vystupuje z podsvětí a za ním jako v mlžném oparu kráčí Euridika, režisér skvěle použije průsvitnou předoponu pro vyjádření tenké hranice mezi bytím a nebytím.  A takových dechberoucích jevištních akcí je v inscenaci celá řada.

Důležitou vizuální složkou produkce je choreografie Martina Šintáka, který sám tančil obtížnou roli Charona, pro kterou vytvořil výraznou choreografii, která v mnohém předčila choreografické prvky dámské části taneční skupiny.

Aby divák mohl vnímat představení opravdu všemi svými smysly, přichystali pro něj inscenátoři i dle starodávného receptu pryskyřici, která provoňuje divadelní sál během celé produkce.

Z pěvců na prvním místě zaujme Orfeo Lukáše Zemana– jeho baryton zní nesmírně příjemně, elasticky a použití tmavšího mužského hlasu (tj. nikoliv tenoru) považuji za správnou volbu inscenátorů. Představitelsky naplňuje beze zbytku požadavky náročné partie – možná by si některý divák mohl přát, aby více uplatnil ze svého osobního charismatu, který je trochu potlačován zvolenou stylizací inscenace. Zeman je českému divákovi méně znám, protože působí převážně v zahraničí – kde se  pravidelně věnuje interpretaci staré hudby, vystupuje též se souborem Collegium 1704 a s mnoha významnými zahraničními tělesy.

Příjemně znějící hlas zajímavého témbru nabídla představitelka postavy Musica a Eurydiky, Karolína Janů, pěkné výkony odvedly i Andrea Frídová (1. soprán, Ninfa) a Kristína Vylíčilová (2. soprán, poselkyně). Rovněž tak mužská část pěveckého souboru byla velmi vyrovnaná a uvedla se širokým spektrem dobře vedených hlasů od counter-tenoru Jana Mikuška, tenoristů Jaroslava Březiny a Jaroslava Tejkala  až po basisty Jaromíra Noska a Josefa Kovačiče. Bylo potěšující slyšet projev Jaroslava Březiny z pražského Národního divadla jako 1.tenora, Pastore I., Spirito del Coro I., Apollo, jehož hlas zejména po ztvárnění význačných rolích operního 20. století byl schopen přesvědčivě zvládnout styl zpěvu recitar cantando.

Divadlo Josefa Kajetána uvede vzápětí do premiéře tři představení této opery v bavorském Bayreuthu, v nově zrekonstruovaném barokním Markraběcím operním domě, v rámci 57. ročníku festivalu Musica Bayreuth.

Pod dojmem velkých zážitků z působivé inscenace se snad patří jen vyjádřit naději, že v Plzni nebudou čekat na další barokní operu dalších 20 let  !

Hodnocení recenzenta: 95 %

      Fotografický materiál byl uveřejněn se svolením DJKT v Plzni.