Rossiniho Cesta do Remeše v Deutsche Oper Berlin
VÁCLAV BEČVÁŘ
Rossiniho
poslední italskou operu Il Viaggio a
Reims o sia L´albergo del Giglio d´Oro
(Cesta do Remeše aneb hostinec U zlaté
lilie; 1825) završila Deutsche Oper Berlin svoji letošní sezónu
2017/2018; premiéra byla 15.6.2018.
Trailer k inscenaci DOB, zdroj: YouTube.com
G. Rossini napsal toto dílo po svých úspěšných komediálních
titulech (mj. Italka v Alžíru, Turek
v Itálii, Lazebník sevilský či Popelka) a po řadě oper s vážným
námětem (Armida, Otello, Mojžíš v Egyptě a Paní od Jezera). Kompozici „Cesty“
skládal pro pařížské divadlo Theatre - Italien (ale ještě na italský text Giuseppe Luigi Balocchiho). Jeho první
opera na francouzský text pak následovala v r. 1826, byl to Le Siege
de Corithe (Obležení Korintu). Skladatelovo pařížské období uzavřel v r. 1828 Hrabě Ory a vůbec poslední
Rossiniho opera Vilém Tell. Všechny
jeho opery na francouzský text byly pak později adaptovány do italského prostředí
a dnes se vedle sebe provozují obě rovnocenné jazykové verze (i když
v poslední době je zavedena na velkých mezinárodních scénách moderní
tradice uvádět původní francouzské verze
(nejen) Rossiniho oper.
G. Rossini
zdroj Wikipedia
Rossiniho
Cesta do Remeše je z řady nemnohých „korunovačních
oper“ tj. děl, které byly účelově zkomponovány u příležitosti korunovace panovníka – jakou
byly např. Clemenza di Tito (premiérovaná v Praze v r. 1791) či Brittenova Gloriana ( Londýn 1953). Il
viaggio bylo složeno u příležitosti
korunovace francouzského krále Karla X.
V Praze
jsme měli možnost tuto operní férii v roce 1999, kdy v rámci Pražského
jara předvedla Opera Götteborg v režii Davida Radoka dvě vynikající představení, značnou část stejné hudby
je možno slyšet v současné brněnské inscenaci Hraběte Oryho. Jak u Rossiniho nebylo žádnou zvláštností – R. použil
většinu hudebních čísel z il Viaggo a Reims ve svém pozdějším opusu Le Comte Ory (na jiný
text, pro zcela jiné postavy jiných hlasových oborů) a byl proto i pragmatický
důvod : původem korunovační opera neměla šanci se stát běžným repertoárovým
kusem.
Děj
opery se odehrává r. 1825 v malém francouzském lázeňském městě v Plombières
les Bains, asi 400 km od Remeše. VIP z celé Evropy se tu setkávají v hotelu u Zlaté Lilie, aby společně
cestovali do Remeše na korunovaci krále Karla X. Pro nedostatek koní však nemohou cestovat
dále, musí zůstat v hotelu, kde mezitím začnou různá milostná
dobrodružství, zápletky a i souboje. Na
konci opery se rozhodnou uspořádat oslavu na rozloučenou a k poctě krále
Karla V.
Cestování
je pro většinu lidí
velmi příjemná věc, spojená s poznáváním nových kultur, lidí a zážitků – a
to měl na mysli asi i Rossini se svým libretistou. Vytvořili
ansámblovou hudební revue, prýštící hudebními nápady a brilantními virtuózními áriemi
(každá z hlavních postav má jednu); děj je podřízen situační komice, cílem bylo hudební a scénické vyšperkování každé nové situace.
Režisér
inscenace v DOB Jan Bosse se
snažil (dle mého názoru proti smyslu libreta a hudby) podtrhnout negativní rysy
cestování a jednání postav zbytečně
psychologizoval. Hlavní aktéři opery se místo v hotelu ocitají v sanatoriu,
zrcadlovém vězení, které pro ně představuje nekonečný pobyt na „cestě“, kterou
nejsou schopni dokončit – jako inspiraci pro tuto koncepci uvádí Boss román
Thomase Manna Kouzelný vrch. Madama Cortese, majitelka hotelu, je vrchní
zdravotní sestrou v sanatoriu, hotelový personál (Maddalena, Antonio, Don
Prudenzio, Zefirino a Gelsomino) se stává nemocničním personálem, který podává
hostům - pacientům infúze, křísí je z jejich mdlob či na lůžkové oddělení psychiatrie
přiváží věšák s kostýmy, aby si pacienti mohli pořádně „zařádit“. Vedle
pacientů se v inscenaci objevuje postava Corinny, básnířky a improvizátorky z Říma,
cestující za účelem šíření krásy; sám Rossini použil v jejích výstupech
odlišný hudební jazyk, spíše čisté árie bez vnějších efektů, a tak inscenační
tým vidí v Corrinně ne zcela reálnou postavu, spíše „Speranzu“ tj. naději
pro hosty- pacienty, že jednoho dne sanatorium opustí a vydají se vlastní
cestou. Bosse se snaží současně pro každý
výstup najít žertovný inscenační klíč, ne vždy se mu to daří, často se opakuje
(árie pronášené ve stoje na nemocniční posteli) a ani nabízející se vtipný
nápad výměny trenýrek národních barev protagonistů za trenýrky se symboly EU
není schopen pružně zaktualizovat (britský Lord má také trenky EU).
A jak si
hudebně poradili v Berlíně s rossiniovským hudebním šperkem? Mladý italský
dirigent Giacomo Sagrapanti dodal hudebnímu nastudování nezbytný italský
esprit, švih, eleganci i humor. Nadšení a smysl pro styl byl znát ze
hry všech hráčů v orchestřišti, odkud se linula jedna melodie za druhou jako
tryskající proud správně vychlazeného šampaňského.
V roli majitelky
hotelu zazářila Hulkar Sabirova z Uzbekistánu,
často vystupující v DOB. Její pevný barevný hlas je schopen dosáhnout nejvyšších tónů přitom nezní studeně akademicky; bláznivá Francouzka hraběnka Folleville v podání Siobhan Stagg měla asi největší pěvecký
úspěch večera, virtuózně napsaný part zvládla výborně, navíc je to působivá
herečka a krásná žena. Annika Schlicht (polská markýza Melibea) vládne krásným
kontraltem, ale její frázování je vzdáleno italskému belcantu – možná si lépe
poradí s velkou kalhotkovou rolí Adriana v reprízách Wagnerova
Rienziho, kterého bude zpívat v příští sezóně v Berlíně. Zmíněný part
básnířky Corinny považuji za trochu nudně napsaný – a tomto ohledu jsem
nezměnil názor ani po vystoupení technicky výtečně zpívající
Eleny Tsallagové v této roli.
Z rossiniovských
tenorů na jevišti upoutal zejména Američan David
Portillo jako žárlivý ruský generál hrabě Libenskoff a svými výstupy
publikum hudebně i herecky výborně bavili Ital David Luciano jako Don Profondo či gruzínec mohutné postavy, ale
pěkného sytého basbarytonu Mikheil Kiria
(Lord Sidney).
Fota z inscenace : DOB 2018 © Thomas Ulrin
Žádné komentáře:
Okomentovat
Váš komentář: