VÁCLAV
BEČVÁŘ
Sobotní 2. premiéra Massenetova Werthera přilákala do hlediště Národního
divadla v Praze další diváky, kteří si chtěli poslechnout sladkobolný
příběh inspirovaný perem německého básníka a romanopisce Johanna Wolfganga von Goethe a francouzského skladatele Julese Masseneta. Je bezesporu zásluhou
současného vedení ND, že po téměř 80 letech !
přivádí na jeviště tento opus - derniéra
poslední inscenace Werthera v ND se konala 4. 12. 1939 s Konstantinem
Kareninem a Marií Šponarovou v hlavních rolích.
Orchestr pod
vedením Petra Kofroně hrál velmi
dobře, ale přece jenom oproti první premiéře s drobnými chybami. Velké
překvapení nás čekalo v titulní roli – tentokrát představované tenorem Richardem Samkem. Jeho pojetí Werthera
je natolik odlišné od pojetí Petera Bergera, že se nabízí otázka, jak byla
inscenace asistentem Willyho Deckera
Stefanem
Heinrichsem studována. Je pochopitelné, že každá pěvecká osobnost si
přinese do inscenace svůj osobní vklad,
ale tak zásadní rozdíl v chápání postavy Werthera v jedné inscenaci
je až zarážející. Neurotického a trochu plachého básníka vystřídal
v prvních dvou aktech sobotního představení téměř vášnivý italský Turiddu či
Števa, který teprve po vdavkách Charlotty propadne melancholii a odevzdanosti svému
tragickému osudu. Herecké propracování jeho poslední scény setkání se
Charlottou ve 4. aktu a pak scéna umírání mohly být zřetelnější a výraznější a
snad k tomu optimálnímu tvaru dospěje představitel Werthera během dalších
repríz. Pěvecky Richard Samek dle očekávání nabídnul pěkně znělou střední polohu a
vyšla mu i většina vysokých tónů jeho partie; škoda jen, že se na na počátku
prvního aktu se dopustil několika chyb.
Charlotta Michaely Zajmi zaujme krásnou barvou
hlasu, její pěvecké interpretaci však chybí určitá dávka rafinovanosti a
dostatek legáta; čistě herecky bych dal přednost představitelce první premiéry.
Zajmi měla zajímavým způsobem vystavěnou
velkou scénu v 3. aktu opery, ale občas působila na jevišti těžkopádně. I
v jejím případě byly zřejmé rozdíly ve vytváření postavy v určitých obrazech
inscenace W. Deckera, ty ale nebyly zásadního charakteru.
Vítězství druhé premiéry si odnesli opět vynikající Slávka
Zámečníková, budoucí ozdoba Státní opery v Berlíně a představitel Alberta, Jiří Brückel. Vychází ze svého
fyzického typu a na rozdíl od svého alternanta v této roli hraje roli
citlivěji a divákovi předvádí svůj vnitřní bol než aby přímo Charlottě
dokazoval, kdo jen je jejím manželem – ale obě pojetí, která jsme viděli na
premiérách jsou zajímavá a životaschopná. Jiří
Brückler zpíval roli krásným pevným hlasem a bylo radost sledovat jeho
výstupy. To samé se bohužel nedá říct o
představiteli městského správce Jevhenu
Šokalovi a o Lukáši Hynku-Krämerovi (Johann), jehož výkon bych označil za velkou černou
tečku inscenace.
I přes výše
uvedené drobné výhrady představení mělo vysokou uměleckou úroveň, kterou
ocenila většina přítomných diváků v sále bouřlivým potleskem.
Fotografie Patrika Boreckého byly uveřejněny s laskavým dovolením Národního divadla Praha.
Fotografie Patrika Boreckého byly uveřejněny s laskavým dovolením Národního divadla Praha.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Váš komentář: