Sophie miluje Werthera, Werther miluje Charlottu, Charlotte miluje …

DAVID CHALOUPKA

Národní divadlo Praha,  Jules Massenet : Werther 1. premiéra: 7. června 2018

Podle řady psychologicko-sexuologických výzkumů si početná skupina žen nevybere za životního partnera muže jim nejpřitažlivějšího a sexuálně nejzdatnějšího, ale muže, který se jim zdá jako nejvhodnější ochránce schopný zajistit rodinu a plnit funkci otce budoucích potomků. V podobné situaci volby se ocitá i Charlotte, hrdinka opery Julese Masseneta, která přes slib matce, musí volit mezi jistotou (tedy snoubencem Albertem) a rozervaným, byť atraktivním básníkem Wertherem. Nová inscenace Národního divadla sice nedává návod, jak postupovat v takovéto životní situaci, ale přináší ve všech směrech vysoce kvalitní operní představení. A to je přesně to, co domácí první operní scéna potřebuje – vysoce kvalitní operní mainstream, který dokáže uspokojit široké řady návštěvníků od předplatitelů až po kritiky.

Jedinou zásadnější námitkou k nové inscenaci může být nedostatek francouzského cítění a chybějící francouzská lehkost a rafinovanost, kterou je právě Massenetova hudba proslulá. Ale je to problém, který vždy vyvstává u českých souborů při nastudování francouzských operních titulů v původním znění. Je zde velmi málo interpretů, kteří by francouzský styl zvládali a většinou nejsou dostatečné finanční prostředky k hostování francouzského dirigenta a francouzko-jazyčných sólistů. A proto je dnešní pražský Werther trochu německý s názvuky italienity v některých pěveckých výkonech. 

Nová inscenace pak ale naplňuje ve všech složkách požadavky na kvalitní provedení a hudební nastudování dirigenta Petra Kofroně přineslo velmi poutavou a barvitou představu o Massenetově partituře, byť bez určité lehkosti. Je to trochu jiný Massenet než známe z francouzských nahrávek, ale středoevropského nespecializovaného posluchače jistě přesvědčí, i proto, že P. Kofroň skutečně dosáhl vynikajícího výsledku v souhře a vyváženosti. Využil možností orchestru i sólistů vpravdě na maximum.

Inscenace německého renomovaného režiséra Willyho Deckera (pro pražské Národní divadlo inscenaci pečlivě připravil Stefan Heinrichs) s původní premiérou již v roce 1996 v Amsterdamu předkládá velmi čitelný příběh v přísně stylizované scénografii s omezeným počtem rekvizit. Režijní důraz je kladen na jasně definované vztahy mezi postavami, zpočátku poněkud matoucně může působit vytvoření druhého vztahového plánu. I v intimních scénách se jako němí svědkové objevují další postavy milostného čtyřúhelníku. Závažnou změnou oproti dosavadní praxi i původnímu Goethovu románu je posun v charakteru Alberta. Tato postava, většinou podávaná jako chápající a spíše váhavá, se v Deckerově inscenaci vyznačuje rozhodností a až násilnickými rysy (což konvenuje současné kritice domácího násilí). Tento posun ale nepůsobí nijak rušivě, právě naopak, pomáhá dotvořit plastičtější obraz Charlottina dilematu. Poněkud stereotypně a polopatě ale v režijním konceptu ale působí do úmoru opakovaná akce s portrétem matky jako předobrazu Charlottina budoucího osudu v maloměstském prostředí. 

Důmyslné scénické řešení Wolfganga Gussmanna (též návrhy kostýmů) si pohrává i s biedermeierovskou oblibou miniatur (velké a malé makety městských budov) a dokonale využívá kombinace dvou komplementárních převládajících barev v nejrůznějších odstínech – modré a žlutooranžové. Některé obrazy vynikající opravdu nevšední krásou – například cesta Charlotte ve sněhu. Kostýmy v prolínajícím se duchu dvou navazujících epoch, biedermeieru a Druhého Francouzského císařství výrazně charakterizují jednotlivé postavy. Werthera pak odlišuje jako individualistického básníka nápadnější a světlejší barevnost. Dobře vytvořená střídmá maska pro premiérového pěvce v titulní roli se měla zřejmě vztahovat k autorovi předlohy, k J. W. Goethovi; výsledek pak byl blíže známému portrétu jiného romantika – skladatele Franze Schuberta.

K úspěchu čtvrteční premiéry bezesporu přispěly vysoce kvalitní pěvecké výkony. V titulní roli se uvedl výborně Peter Berger, který vytvořil Werthera více dramatického a neurotického při určitém potlačení rysů jinakosti a snílkovství. Ne všechny tóny nejvyššího rejstříku byly v úvodu představení zcela pod zpěvákovou kontrolou, ale celkový výkon byl imponující komplexností a výrazným prožitkem při vysoké vokální kultuře. Štěpánka Pučálková tvaruje Charlotte jako chladnější a rezervovanější ženu, zřejmě v souladu s osobním temperamentem, o to více v závěru vynikne přiznání potlačovaného citu. I u ní lze jen ocenit propojenost a jistotu hereckého a pěveckého výkonu. Krásný vokální materiál předvedla sopranistka Slávka Zámečníková se zvonivým sopránem, který s lehkostí dosahoval nejvyšších tónů. Trochu rušivě ale v inscenaci působil dětinské poskakování (a návodné pohyby) této mladší sestry; Sophie je sice naivní, ale určitě to není diblík… Temnou stranu vztahového čtyřúhelníku pak představoval barytonista Jiří Rajniš, který předvedl vynikající vokálně-hereckou studii rozčarovaného muže, postupně zjišťujícího, jak se mu odcizuje milovaná žena. Zcela přesvědčivě využil svého psychofyzického typu ve spojení s velmi příjemně témbrovaným hlasem. Zdeněk Plech v roli Městského správce (a tedy Charlottina otce) kvalitně odvedl otcovskou figuru, která nemá větší prostor na rozvinutí charakteru. Postavy Johanna a Schmidta (Ivo Hrachovec a Václav Sibera), stylizované do groteskní polohy kabaretiérů, uvádějící postavy a situace, spíše připomněly domácím divákům Rádce Iks a Ypsilon z filmového muzikálu Šíleně smutná princezna. Vokálně ani jeden ze zpěváků o premiérovém večeru příliš nezaujal. Velmi statečně a tradičně pěvecky kvalitně si vedli členové Kühnova dětského sboru v úlohách správcových potomků.

Pražská inscenace Massenetova Werthera (s několika drobnými a zcela odůvodněnými škrty) určitě patří k nejlepším představením, které může divák na scénách Národního divadla v současnosti zhlédnout. Ač se v tomto díle vlastně násobí dvojí sentimentalita, tedy Goethovy předlohy a Massenetovy hudby, zůstává tento tragický první lásky sen stále působivý. O to cennější je, že pražská inscenace v žádném momentu neupadá do levného sentimentu nebo zbytečné líbivosti. Celkový inscenační koncept pak přenáší Goethovu předlohu (s opodstatněným zeslabením egocentrismu titulní postavy, kterého se „dopustili“ již libretisté) do obecnější roviny, která má možnost cíleněji zasáhnout současného diváka.

Fotografie Patrika Boreckého byly  uveřejněny s laskavým dovolením Národního divadla Praha.