Letošní Bayreuth bez Alagny ale s Beczalou

Aktualizováno 5. července 2018

Francouzsko-italský vynikající tenor Robert Alagna oznámil, že v letošních bayreuthských festivalových hrách nevystoupí v dlouho očekávané roli Lohengrina. Odůvodnil to tím, že neměl dost času se náročnou tenorovou partii rytíře svatého Grálu naučit.

Dne 5.7. oznámilo vedení Bayreuther Festspiele, že roli Lohengrina převezme polský tenorista Piotr Beczala, který na rozdíl od Alagny roli ovládá - zpíval již už v r. 2016 pod taktovkou Ch. Thielemanna v Drážďanech (spolu s Annou Netrebko).

                                                            

                                                                      

Novou inscenaci nastuduje hudební ředitel festivalu, dirigent Christian Thielemann, režii má Yuval Sharon.

Partnerkami P. Bezcaly budou Anja Harteros jako Elsa a Waltraud Meier, která v roli Ortrud se vrací do Bayreuthu po 18 letech. Tyto umělkyně v obsazení nadále zůstávají, stejně tak Tomasz Konieczny jak Telramund a drážďanský basista Georg Zeppenfeld jako král Jindřich Ptáčník.

Fota zdroj: picture alliance/dpa

Pravidla slušného chování na Festivalu Opera Nova

VÁCLAV BEČVÁŘ

Festival Opera Nova 2018 přinesl zajímavou a cennou přehlídku současného hudebního divadla –my jsme navštívili v rámci festivalu brněnské představení Pravidla slušného chování v moderní společnosti.

V Brně se soudobé opeře soustavně věnují asi jako v jediném českém operním souboru, za zmínku minimálně patří jeden z posledních titulů - Láska z daleka (L'Amour de loin) skladatelky Kaiji Saariaho, dílo, které vzbudilo velký zájem i diváků i odborné kritiky.

Krátká, asi 90 minutová tragikomická opera Michala Nejtka zaujme jak svojí hudební strukturou, tak i příběhem, který sice nepřináší na operní jeviště zásadní velké téma, ale vlastně "jen" obyčejné příhody z našeho života, které zná každý z nás  - k jejichž sdělení se však hodí zvolený způsob kompozice opery i její scénické řešení.

Na počátku libreta byla Francouzka Blanche-Augustine-Angèle Soyer (1845-1911), která vyrůstala u svých dvou tet, které si na životním stylu a společenské etiketě hodně zakládaly a vštípily mladé Blanche zásady, které ona později pod pseudonymem La baronne Staffe literárně zpracovala a vydala několik knih, které se staly ve Francii nesmírně populární (a dodnes se vydávájí). Z nich nejznámější nese název Règles du savoirvivre dans la société moderne (Pravidla slušného chování v moderní společnosti), která vyšla v roce 1889.

O mnoho let později se literární dílo stalo inspirací pro divadelní hru (monodrama pro jednu herečku !), kterou napsal francouzský herec, režisér a dramatik Jean-Luc Lagarce (1957-1995). A právě Lagarceho divadelní hra se stala hlavním inspiračním zdrojem nové opery skladatele Michala Nejtka a libretisty Jiřího Adámka.

Opera má sedm částí a  zachycuje postupný průběh lidského života od narození, křtin, námluv, zásnub , svatby, běhu života až po úmrtí. Čtyřiadvacetičlenný orchestr zvládá nástrahy partitury s překvapující invencí i zručností i co se týče ovládání i hudebních nástrojů, které v našich orchestřištích moc často nenajdete. Hudební linie orchestru výborně vedeného P. Šnajdrem je oddělena od de facto nezávislé pěvecké linky,  která je vytvářena v neustálém souzpěvu 4 sólistů, kteří zpívají na mikroporty – to by možná některého příznivce opery odradilo, ale  zase je tím zajištěna velmi dobrá srozumitelnost zpívaného slova.

Přestože partitura neobsahuje žádná sólová čísla, její zvládnutí bylo náročným pěveckým úkolem zejména pro nutnost dokonalé souhry.  Všichni zpěváci ukázali vysoký cit pro interpretaci moderní partitury, jejich hlasy se nádherně mísily v barevné zvukové paletě od jasného koloraturního sopránu Marty Reichlové, krásně znělého a dobře posazeného mladodramatického sopránu Daniely Strakové – Šedrlové, až po příjemnou temnou barvu mezzosopranistky Jitky Klečanské. Trochu ve stínu půvabných ženských představitelek zůstal Josef Škarka, který ale bezesporu zaujal měkkým témbrem svého basu. Zásluhou dirigenta, orchestru i pěveckých představitelů mělo sobotní představení silný hudební náboj a napětí.

                                              Trailer k inscenaci -  zdroj YouTube.com

Inscenace byla vytvořena libretistem příběhu, režisérem Jiřím Adámkem, který vsadil na jednoduchost (kostýmování, scéna, herecká akce) a pro každou scénu se snaží najít  trochu jiný inscenační klíč – cca ¾ představení se mu to daří, poslední obrazy však již trochu ztrácejí dech, představení začíná být monotónní, a to i přesto, že mezi pěvce vstupuje svojí samostatnou hereckou akcí postava Herce (v podání Petra Vančury), která jednání postav oživuje, dává vznešeně pronášeným (zpívaným) zásadám morálky a chování odvráceně komický a někdy i sentimentální  rozměr. Ale i jeho výstupy časem trochu omrzí a divák si uvědomí, že těch 90 minut příjemně strávených na jevišti Nové scény ND Praha bylo právě tak dost.

Pravidla slušného chování v moderní společnosti

Praha, Nová scéna 23.6.2018

Představení Národního divadla v Brně, premiéra v Redutě dne 15. září 2017

Zdroj : Národní divadlo Praha, Fota Marek Olbrzymek

České operní premiéry v příští sezóně 2018/2019

DAVID CHALOUPKA

Samozřejmé se jeví, že rok 2018, který nese tolik výročí vztahujících se k národní historii, oslaví i české a moravské operní domy zařazením reprezentativních titulů domácích skladatelů. Z tohoto důvodu se nadcházející operní sezóna nese v duchu českého patriotismu, i když mnohdy spíše jako sázka na jistotu jménem Libuše a Prodaná nevěsta. Smetanova slavnostní zpěvohra Libuše zazní hned ve třech nových inscenacích. V již úvodu září ji uvede brněnský operní soubor, nikoliv ale v divadelní budově, ale v prostoru na Výstavišti v Pavilonu B. V hudebním nastudování Roberta Kružíka a v režii Jiřího Heřmana vystoupí vedle domácích sólistů v hlavních partech hosté: Lucie Hájková (Libuše), Jiří Hájek (Přemysl) a Alžběta Poláčková (Krasava). Pražská inscenace v témže měsíci bude dílem týmu dirigenta Jaroslava Kyzlinka a ředitele Národního divadla Jana Buriana jako režiséra. Na scénické podobě představení na scéně Národního divadla se budou podílet Daniel Dvořák (scénografie), Kateřina Štefková (návrhy kostýmů) a Petr Zuska (choreografie). V hlavních rolích jsou ohlášeni Dana Burešová nebo Iveta Jiříková (Libuše) a Adam Plachetka nebo Svatopluk Sem (Přemysl). Třetí inscenace tohoto operního titulu, která bude také sloužit k oslavě stého výročí založení Československa, bude v říjnu následovat v Severočeském divadle v Ústí nad Labem.

Předehra k opeře Libuše v podání orchestru ND a dirigenta Jaroslava Krombholce z roku 1968, zdroj: YouTube.com

Prodanou nevěstu s premiérou 12. října 2018 připraví nejprve Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích v nastudování dirigenta Maria de Rose a v režii Marka Mokoše. V roli Mařenky se budou střídat Jana Šrejma Kačírková a Kateřina Špilauer Hájovská. A o devět dní později následuje k výročí naší vlasti věnovaná premiéra Prodané nevěsty v Slezském divadle v Opavě. S režisérem Luborem Cukrem bude na hudebním nastudování spolupracovat přední specialista na starou hudbu Vojtěch Spurný. Navíc se objeví i inscenace Prodáváme nevěstu na studiové scéně plzeňského Divadla J. K. Tyla (6. října 2018). Národní divadlo Praha nastuduje ještě v závěru nadcházející sezóny (červen 2019) Smetanova Dalibora. Po tomto operní titulu dlouho volala veřejnost. Po režijním nezdaru, který provázel Pitínského inscenaci (2001), se zřejmě dlouho váhalo s novou inscenací. Nový inscenační tým tvoří dirigent Jaroslav Kyzlink a ustálená dvojice spolupracovníků: Jiří Nekvasil jako režisér a Daniel Dvořák jako scénograf. 

    Dalibor v podání Viléma Přibyla zdroj: YouTube.com

Skromněji oproti minulým sezónám je zastoupeno v dramaturgických plánech operní dílo Antonína Dvořáka. O to zajímavěji se jeví plánovaná inscenace jeho komické opery Šelma sedlák, kterou zařazuje plzeňská opera (premiéra 8. června 2019 ve Velkém divadle). Režisér Zbyněk Brabec si bude muset poradit s libretem, které kombinuje českou idylu námluv a komedii intrik a převleků v duchu Figarovy svatby.

Do Národního divadla v Brně se vrátí dílo ryze moravské – Janáčkova opera Příhody lišky bystroušky (premiéra 17. listopadu 2018) v hudebním nastudování Marka Ivanoviče a v režii Jiřího Heřmana, který ihned po Libuši režíruje další vysoce náročný titul. V titulní roli se bude střídat zkušená janáčkovská interpretka Pavla Vykopalová a Jana Šrejma Kačírková. Ale již v říjnu (premiéry 18. a 20. X. 2018) Národní moravskoslezské v Divadle Antonína Dvořáka uvede Janáčkův  Osud  hudebním nastudování Jakuba Kleckera (další dirigent Adam Sedlický) a v režii Jiřího Nekvasila. V tomto méně uváděném titulu vystoupí Linda Ballová, známá především z bratislavských vystoupení nebo Veronika Hoblová v rolí Míly. V roli osudem pronásledovaného skladatele Živného si můžeme vybrat mezi podáním Josefa Moravce nebo Martina Šrejmy. Pro komorní studiový prostor, nově otevřené Divadlo „12“ bude připraven speciální scénický projekt z Janáčkových Písní a balad v režii Jiřího Nekvasila a s klavírním doprovodem Jiřího Bárty. V půli prosince (14. XII. 2018) uvede Moravské divadlo Olomouc Janáčkovu Její pastorkyňu v režii Václava Málka.

Dvakrát na domácí scény vstoupí Julietta Bohuslava Martinů. Toto reprezentativní operní dílo 20. století uvede ostravský soubor v režii uměleckého dua SKUTR ve dvou premiérách 11. a 13. dubna 2019. V hudebním nastudování Jakuba Kleckera (druhý dirigent Robert Kružík) Michela bloudícího v tajemném městečku bez paměti budou zpívat tenoristé Jorge Garza a Luciano Mastro. Osudovou Juliettou se jim pak stane Kateřina Kněžíková nebo Doubravka Součková. V brněnské inscenaci se spojí příběh Ženy opuštěné milencem z francouzského operního monodramatu F. Poulenca Lidský hlas s Třemi fragmenty z Julietty, které osobně připravil Bohuslav Martinů pro koncertní uvedení, když si byl vědom, že celá inscenace opery na surrealistické libreto by byla ve válečných letech příliš náročným úkolem. Režisér David Radok připraví toto zajímavé operní spojení pro Národní divadlo v Brně (premiéra 14. VI. 2019) za hudebního přispění dirigenta Mark Ivanoviče. V rolích Ženy a Julietty vystoupí Pavla Vykopalová a jako Michel se v kompozici Bohuslav Martinů na brněnské jeviště vrátí Magnus Vigilius jako host dánský tenorista, který se zde velmi dobře uvedl např. v inscenaci Janáčkovy Káti Kabanové.

foto Pavly Vykopalové ze soukromého archivu umělkyně

Z italské opery, tradičního repertoárového pilíře domácích scén, uvede brněnský soubor Verdiho Dona Carlose v italské verzi. Premiéra 2. února 2019, hudební nastudování Jaroslav Kyzlink a režie Martin Glaser. Plzeňská scéna pak uvede oblíbeného Nabucca (Velké divadlo, premiéra 13. října 2018). Vedle Verdiho operního díla druhou oporu repertoáru představují Pucciniho melodramata. Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích uvede jeho poslední operu Turandot, na kterou místní divák čeká mnoho desetiletí. Ostravský soubor pak převezme koprodukční inscenaci Pucciniho Triptychu (premiéry 13. a 15. XII. 2018) z Bratislavy. Tuto inscenaci jsme poznali již na nedávné přehlídce Opera 2017. Ostravské představení soustředí domácí zpěváky i některé původní slovenské sólisty v hudebním nastudování Tomáše Braunera (druhý dirigent Adam Sedlický) a v režii Romana Poláka. Z dalších veristů je zastoupen Ruggero Leoncavallo s nesmrtelnými Komedianti ve Slezském divadle v Opavě (premiéra 17. III. 2019), tentokráte nikoliv v osvědčené kombinaci s Mascagniho Sedlákem kavalírem, ale s jiným dramatem žárlivosti – s Rachmaninovou operní prvotinou, působivou aktovkou dle Puškinovy předlohy, tedy s Alekem. Bezesporu senzační je plánovaná inscenace opery Iris Pietra Mascagniho. V našich končinách zcela opomíjený opus s japonskou tematikou je vynikající ukázkou uměleckého stylu přelomu století – symbolismu. Nádherná partitura a lyrický jímavý děj jsou protipólem vyhraněného veristického přístupu z Pucciniho opery Madama Butterfly. Vysoce očekávaná premiéra se koná ve Velkém divadle v Plzni 13. dubna 2019.

                      Původní divadelní plakát ze světové premiéry Mascgniho opery Iris, zdroj: Wikipedia

Operu německého regionu zastupuje inscenace Mozartovy komické opery Cosi fan tutte v Moravském divadle v Olomouci (premiéra 10. V. 2019) v režii Andrey Hlinkové a inscenace na českých operních scénách málokdy hraný Idomeneo v Divadlo J. K. Tyla v Plzni (premiéra 9. března 2019 ve Velkém divadle). Národní divadlo v Praze na scéně Stavovského divadla nabídne Beethovenova Fidelia ve finální verzi z roku 1814. Domácí divák pak bude mít možnost poznat režijní práci přední světové režisérské osobnosti, Very Nemirové. Již v září 2018 proběhne premiéra v hudebním nastudování Andrease Sebastiana Weisera. Otázkou je, zda je dramaturgicky vhodné v jedné sezóně premiérovat Fidelia a Dalibora, tedy Smetanovo dílo, které vždy je srovnáváno nejen kvůli podobnosti zápletky s geniální operou záchrany a „hymnem svobody“ Ludwiga van Beethovena. Romantickou operu Čarostřelec (premiéra 16. VI. 2019) pak připraví olomoucký soubor v režii Lubora Cukra. Velkou neznámou pro domácího diváka bude nastudování opery Ernsta Kreneka (Křenka) Jonny spielt auf (Jonny vyhrává) z roku 1927, jednoho z největších kasovních trháků přelomu 20. a 30. let 20 století. Operní dílo se senzační detektivní zápletkou, které je hudebně ovlivněno i jazzem a dobovou taneční hudbou, vyžaduje trochu nadhledu. Tu mu bezesporu dodá režijní výklad Davida Drábka. Lednovou premiéru nastuduje Petr Kofroň. Zda se s tímto operním titulem nemělo počkat raději až na otevření Smetanova divadla, kde byla ještě v tehdejší Neues Deutches Theater čerstvě po světové premiéře uvedena (a pak česky i v Brně), ukáže až reakce publika.

                Jonny spielt auf, ukázka z inscenace Deutsches Nationaltheater Weimar 2014 ,zdroj: YouTube.com
    

Francouzská opera, vždy bedlivě zvažovaná domácími dramaturgy pro četná úskalí jazykové přípravy i stylu, je tentokráte zastoupena titulem velké opery. Meyerbeerova Roberta Ďábla mohou pražští diváci vzpomenout jako jedno z nejúspěšnějších představení tehdejší Státní opery (1999). Na konci sezóny (premiéry 13. a 15. VI. 2019) vyslanec pekla Robert ovládne nejen Bertrama, ale i ostravské jeviště. V nastudování Roberta Kružíka (další dirigent Marek Šedivý) jsou náročné koloraturní party princezny Isabelly svěřeny Kateřině Kněžíkové nebo Janě Sibeře, Bertrama na pomezí dobra a zla ztvární Martin Gurbaĺ nebo Miloš Horák. Francouzskou operu 20. století zastupuje pak již zmiňovaný Lidský hlas v Brně.

Ruská opera se pak vyjma Čajkovského děl objevuje na našich operních pódiích spíše jen nahodile. Vedle uvedeného Aleka v opavském Slezském divadle ale Národní divadlo v Praze zařazuje vynikající titul Sergeje Prokofjeva. Lásku ke třem pomerančům (premiéra květen 2019) režíruje světově uznávaný choreograf Radim Vizváry, která tak bude moci napravit rozpačitý dojem, který vyvolala jeho režie Donizettiho operní frašky Viva la mamma!

V domácím prostředí se stále více etabluje operní tvorba anglo-amerického regionu, ač se vyjma díla Benjamina Brittena, často jedná o díla spíše určená studiovým nebo experimentálním scénám. Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích po velkém úspěchu Ravelovy opery Dítě a kouzla nastuduje Brittenovu operu Kominíček  pro malé diváky nebo jako rodinné představení. Pro ostravskou „12“ pak bude připravena inscenace Čtyřtónové opery (1972) Toma Johnsona v režii Juraje Čiernika (u klavíru Michal Bárta). V inscenaci se sejdou jak sólisté místní opery, tak mladí adepti, studenti operního zpěvu. Mozartovu géniu je věnován projekt Dopisy, hádanky a příkazy, spojující operní kompozice Michaela Nymana a Stevena Stuckyho, připravený pro Stavovské divadlo dirigentem Davidem Švecem a režisérkou Alicí Nellis s premiérami 4. a 7. dubna 2019.

A nakonec soudobá česká tvorba… Ve světové premiéře zazní scénická kompozice Tramvestie Petra Wajsara na texty básníka Pavla Novotného, jejichž vznik je spojen s úzkokolejnou tramvajovou trasou mezi Libercem a Jabloncem nad Nisou. Dubnovou premiéru pro Novou scénu v Praze připraví Marek Bureš, který bude i tvůrcem scénografie.

Z operetní nabídky stojí za upozornění dvojí nastudování Lehárovy Veselé vdovy v Ústí nad Labem a v Plzni (Nová scéna) v únoru 2019 i nová inscenace Offenbachova Orfea v podsvětí  v Moravském divadle Olomouc v režii Oldřicha Kříže (premiéra 22. II. 2019).

Tenorista Aleš Briscein získal rakouského operního Oscara

Významný český tenorista Aleš Briscein se stal 19. června 2018 držitelem prestižní rakouské divadelní ceny Musiktheaterpreis 2018 v hlavní mužské kategorii.

zdroj: soukromý archiv umělce

Aleš Briscein byl oceněn za ztvárnění hlavní role v Zemlinského opeře Der Zwerg (Trpaslík) v rakouském Grazu, kde měla tato opera premiéru 25. března 2017. Kromě Grazu vystupoval Aleš Briscein v této roli v sezoně 2016/2017 i v USA v Odyssey Opera Boston.

„Ocenění mi udělalo velkou radost, protože kromě toho, že jde o dost vypjatý part pro tenor, porota je tvořena z předních osobností rakouského kulturního života a tato událost je sledovaná všemi důležitými médii. Už samotná nominace v hlavní mužské kategorii mi byla obrovskou ctí,“ říká tenorista. Mezi dalšími oceněnými v tomto roce jsou např. barytonista Thomas Hampson v mediální kategorii, cenu za celoživotní výkon získal basista Kurt Rydl.

                                 Trailer opery Der Zwerg (Zdroj: Youtube.com)

A. Briscein patří k hrstce českých operních umělců, kteří se soustavně a dlouhodobě uplatňují v zahraničí. V současné době vytváří např. roli Filky Morozova v nové inscenaci Z mrtvého domu v Bavorské státní opeře a po jeho úspěšném vystoupení v Bergově Wozzeckovi v Theater an der Wien (2017) mu byla opět nabídnuta spolupráce s věhlasným režisérem Robertem Carsenem - v září 2018 vytvoří v Komische Oper Berlin hlavní mužskou roli v opeře E. W. Korngolda Mrtvé město.

Jedinečná Jennifer Larmore slaví kulatiny

    21. června oslaví významné životní výročí velká americká mezzosopranistka Jennifer Larmore. Narodila se v Atlantě ve státě Georgia a debutovala v r.  1986 v Opéra de Nice v Mozartově opeře La Clemenza di Tito. Na počátku své kariéry se specializovala na mozartovské a především rossiniovské role - její Cenerentola (Popelka), Isabella v Italce v Alžíru či Rosina (Lazebník sevilský) patřily k nejčastěji k rolím, do kterých byla nejčastěji – a po právu obsazovaná.  Její dobře rozjetou kariéru načas přerušila těžká choroba, kterou však zdárně překonala. Na čas se pak ještě vrátila k rolím koloraturního mezzosopránu a ve zralé fázi svého uměleckého života se dychtivě vrhla na dramatické role – zpívala s velkým úspěchem (a dobře !) Verdiho Lady Macbeth mj. ve Velkém divadle v Ženevě a Teatro Communale v Bologni a  také ztělesnila strhujícím způsobem Kostelničku v Deutsche Oper Berlín (v režii Christopha Loye a po boku Števy v podání českého tenorista Ladislava Elgra). Tato její kreace je zachycena též na DVD. S menším úspěchem se setkala její Cherubiniho Medea, ale docela nedávno nadchla hamburské publikum v hlavní roli klasické operety J. Offenbacha Krásná Helena.

La belle Helene - zdroj: youtube.com

Charakteristický hlas J. Larmore má svojí nezaměnitelnou osobitost a skutečně nejlépe se zabydlel v koloraturních rolích.  Pěvkyně též vytvořila postvy Carmen či Charlotte v Massenetově Wertherovi, ale na tomto teritoriu její originální pěvecká dispozice tolik nezazářila. Její projev nese vždy znaky velkorysosti a  jisté nespoutanosti, její herecké podání rolí vám doslova vleze pod kůži. 

Lady Macbeth - zdroj: youtube.com

Larmore pořídila řadu vynikajících studiových nahrávek -  určitě za poslech stojí její Cenerentola (která v mnohém předčí i tak vynikající interpretky jako je Cecilia Bartoli či Joyce di Donato), natočila titulní roli v  Carmen, Lazebníka sevilského, Italku v Alžíru, Giulia Cesara od Handela, Orfea od Ch. W. Glucka či Romea z Belliniho opery I Capuleti a i Montecchi ad. Nezanedbatelný je její přínos při nahrávání méně známých belcantových oper pro ceněný label Opera Rara -  v rámci tohoto snažení bych vyzdvil její nahrávku role královny Alžběty I.  v Rossiniho opeře Elisabetta regina d’Inghilterra či titulní postavu v jiné Rossiniho opeře Bianca e Falliero (postava Falliera).

Rossiniho Rosina - zdroj: youtobe.com

V Praze Larmore hostovala (koncertně několikrát), naposledy v r. 2014, český divák jí má možná v povědomí i jako strhující Gertrudu v Hamletovi (od A. Thomase) v přenosu z Metropolitní opery v r. 2010. 

                                                       Dalila  - zdroj: youtobe.com

Přední česká sopranistka Olga Jelínková debutuje v opeře v Mannheimu jako Elvira ve Verdiho opeře Ernani a v zahraničí již zakotví nastálo

V sobotu 16.6.2018 poprvé vystoupí Olga Jelínková na prknech Národního divadla v Mannheimu v roli Elvíry ve Verdiho opeře Ernani.

Tuto roli si vyzkoušela už dříve v Moravském divadle Olomouc a na základě skvělých výkonů byla angažovaná k vystoupení v německém Mannheimu v této roli, ačkoliv doposud byl její doménou čistě koloraturní obor. „Snažím se takzvaně nejít proti svému hlasu a zároveň splnit nároky dramatičtější nároky role,“ vysvětlila Olga Jelínková, která na zahraniční scény míří stále častěji. V Mannheimu zastoupí kolegyni, která odešla na mateřskou dovolenou, ale od září nastupuje Olga Jelínková do stálého angažmá do Státního divadla v Saarbrückenu, kde ji čekají kromě koloraturních rolí typu Královna noci i dramatičtější role a její Violetta Valéry v La Traviatě dokonce otevře sezonu v Saarbrückenu. „Těším se na spoustu nových příležitostí a nových podnětů i kontaktů, které neustále získávám.“

zdroj: soukromý archiv umělkyně 

Koloraturní sopranistka Olga Jelínková vyniká hlasem výjimečné techniky i rozsahu. Zvítězila v mnoha dalších pěveckých soutěžích, v listopadu 2011 získala 1. cenu na Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech.

Vystupuje pravidelně především na scénách Národního divadla v Praze, Národního divadla moravskoslezského v Ostravě a Moravském divadle Olomouc v nejprestižnějších rolích náročného koloraturního sopránového oboru, ale stále častěji především na zahraničních scénách v USA, Německu, Belgii, Japonsku: jako Mozartova Královna noci  v Kouzelné flétně, kterou ztvárnila už celkem v deseti produkcích, Verdiho Gilda v Rigolettovi, nebo jako panenka  Olympia v Offenbachových Hoffmanových povídkách. V předminulé sezoně získala ocenění serveru Operaplus.cz jako nejlepší operní pěvkyně Česka. Od sezony 2018/2019 nastupuje do stálého angažmá Opery v německém  Saarbrückenu.

Sophie miluje Werthera, Werther miluje Charlottu, Charlotte miluje …

DAVID CHALOUPKA

Národní divadlo Praha,  Jules Massenet : Werther 1. premiéra: 7. června 2018

Podle řady psychologicko-sexuologických výzkumů si početná skupina žen nevybere za životního partnera muže jim nejpřitažlivějšího a sexuálně nejzdatnějšího, ale muže, který se jim zdá jako nejvhodnější ochránce schopný zajistit rodinu a plnit funkci otce budoucích potomků. V podobné situaci volby se ocitá i Charlotte, hrdinka opery Julese Masseneta, která přes slib matce, musí volit mezi jistotou (tedy snoubencem Albertem) a rozervaným, byť atraktivním básníkem Wertherem. Nová inscenace Národního divadla sice nedává návod, jak postupovat v takovéto životní situaci, ale přináší ve všech směrech vysoce kvalitní operní představení. A to je přesně to, co domácí první operní scéna potřebuje – vysoce kvalitní operní mainstream, který dokáže uspokojit široké řady návštěvníků od předplatitelů až po kritiky.

Jedinou zásadnější námitkou k nové inscenaci může být nedostatek francouzského cítění a chybějící francouzská lehkost a rafinovanost, kterou je právě Massenetova hudba proslulá. Ale je to problém, který vždy vyvstává u českých souborů při nastudování francouzských operních titulů v původním znění. Je zde velmi málo interpretů, kteří by francouzský styl zvládali a většinou nejsou dostatečné finanční prostředky k hostování francouzského dirigenta a francouzko-jazyčných sólistů. A proto je dnešní pražský Werther trochu německý s názvuky italienity v některých pěveckých výkonech. 

Nová inscenace pak ale naplňuje ve všech složkách požadavky na kvalitní provedení a hudební nastudování dirigenta Petra Kofroně přineslo velmi poutavou a barvitou představu o Massenetově partituře, byť bez určité lehkosti. Je to trochu jiný Massenet než známe z francouzských nahrávek, ale středoevropského nespecializovaného posluchače jistě přesvědčí, i proto, že P. Kofroň skutečně dosáhl vynikajícího výsledku v souhře a vyváženosti. Využil možností orchestru i sólistů vpravdě na maximum.

Inscenace německého renomovaného režiséra Willyho Deckera (pro pražské Národní divadlo inscenaci pečlivě připravil Stefan Heinrichs) s původní premiérou již v roce 1996 v Amsterdamu předkládá velmi čitelný příběh v přísně stylizované scénografii s omezeným počtem rekvizit. Režijní důraz je kladen na jasně definované vztahy mezi postavami, zpočátku poněkud matoucně může působit vytvoření druhého vztahového plánu. I v intimních scénách se jako němí svědkové objevují další postavy milostného čtyřúhelníku. Závažnou změnou oproti dosavadní praxi i původnímu Goethovu románu je posun v charakteru Alberta. Tato postava, většinou podávaná jako chápající a spíše váhavá, se v Deckerově inscenaci vyznačuje rozhodností a až násilnickými rysy (což konvenuje současné kritice domácího násilí). Tento posun ale nepůsobí nijak rušivě, právě naopak, pomáhá dotvořit plastičtější obraz Charlottina dilematu. Poněkud stereotypně a polopatě ale v režijním konceptu ale působí do úmoru opakovaná akce s portrétem matky jako předobrazu Charlottina budoucího osudu v maloměstském prostředí. 

Důmyslné scénické řešení Wolfganga Gussmanna (též návrhy kostýmů) si pohrává i s biedermeierovskou oblibou miniatur (velké a malé makety městských budov) a dokonale využívá kombinace dvou komplementárních převládajících barev v nejrůznějších odstínech – modré a žlutooranžové. Některé obrazy vynikající opravdu nevšední krásou – například cesta Charlotte ve sněhu. Kostýmy v prolínajícím se duchu dvou navazujících epoch, biedermeieru a Druhého Francouzského císařství výrazně charakterizují jednotlivé postavy. Werthera pak odlišuje jako individualistického básníka nápadnější a světlejší barevnost. Dobře vytvořená střídmá maska pro premiérového pěvce v titulní roli se měla zřejmě vztahovat k autorovi předlohy, k J. W. Goethovi; výsledek pak byl blíže známému portrétu jiného romantika – skladatele Franze Schuberta.

K úspěchu čtvrteční premiéry bezesporu přispěly vysoce kvalitní pěvecké výkony. V titulní roli se uvedl výborně Peter Berger, který vytvořil Werthera více dramatického a neurotického při určitém potlačení rysů jinakosti a snílkovství. Ne všechny tóny nejvyššího rejstříku byly v úvodu představení zcela pod zpěvákovou kontrolou, ale celkový výkon byl imponující komplexností a výrazným prožitkem při vysoké vokální kultuře. Štěpánka Pučálková tvaruje Charlotte jako chladnější a rezervovanější ženu, zřejmě v souladu s osobním temperamentem, o to více v závěru vynikne přiznání potlačovaného citu. I u ní lze jen ocenit propojenost a jistotu hereckého a pěveckého výkonu. Krásný vokální materiál předvedla sopranistka Slávka Zámečníková se zvonivým sopránem, který s lehkostí dosahoval nejvyšších tónů. Trochu rušivě ale v inscenaci působil dětinské poskakování (a návodné pohyby) této mladší sestry; Sophie je sice naivní, ale určitě to není diblík… Temnou stranu vztahového čtyřúhelníku pak představoval barytonista Jiří Rajniš, který předvedl vynikající vokálně-hereckou studii rozčarovaného muže, postupně zjišťujícího, jak se mu odcizuje milovaná žena. Zcela přesvědčivě využil svého psychofyzického typu ve spojení s velmi příjemně témbrovaným hlasem. Zdeněk Plech v roli Městského správce (a tedy Charlottina otce) kvalitně odvedl otcovskou figuru, která nemá větší prostor na rozvinutí charakteru. Postavy Johanna a Schmidta (Ivo Hrachovec a Václav Sibera), stylizované do groteskní polohy kabaretiérů, uvádějící postavy a situace, spíše připomněly domácím divákům Rádce Iks a Ypsilon z filmového muzikálu Šíleně smutná princezna. Vokálně ani jeden ze zpěváků o premiérovém večeru příliš nezaujal. Velmi statečně a tradičně pěvecky kvalitně si vedli členové Kühnova dětského sboru v úlohách správcových potomků.

Pražská inscenace Massenetova Werthera (s několika drobnými a zcela odůvodněnými škrty) určitě patří k nejlepším představením, které může divák na scénách Národního divadla v současnosti zhlédnout. Ač se v tomto díle vlastně násobí dvojí sentimentalita, tedy Goethovy předlohy a Massenetovy hudby, zůstává tento tragický první lásky sen stále působivý. O to cennější je, že pražská inscenace v žádném momentu neupadá do levného sentimentu nebo zbytečné líbivosti. Celkový inscenační koncept pak přenáší Goethovu předlohu (s opodstatněným zeslabením egocentrismu titulní postavy, kterého se „dopustili“ již libretisté) do obecnější roviny, která má možnost cíleněji zasáhnout současného diváka.

Fotografie Patrika Boreckého byly  uveřejněny s laskavým dovolením Národního divadla Praha.

Massenetův Werther – Národní divadlo Praha 9. června 2018, 2. premiéra

VÁCLAV BEČVÁŘ

Sobotní  2. premiéra Massenetova Werthera přilákala do hlediště Národního divadla v Praze další diváky, kteří si chtěli poslechnout sladkobolný příběh inspirovaný perem německého básníka a romanopisce Johanna Wolfganga von Goethe a francouzského skladatele Julese Masseneta. Je bezesporu zásluhou současného vedení ND, že po téměř 80 letech !  přivádí na jeviště tento opus - derniéra poslední inscenace Werthera v ND se konala 4. 12. 1939 s Konstantinem Kareninem a Marií Šponarovou v hlavních rolích.

Orchestr pod vedením Petra Kofroně hrál velmi dobře, ale přece jenom oproti první premiéře s drobnými chybami. Velké překvapení nás čekalo v titulní roli – tentokrát představované tenorem Richardem Samkem. Jeho pojetí Werthera je natolik odlišné od pojetí Petera Bergera, že se nabízí otázka, jak byla inscenace asistentem Willyho Deckera  Stefanem Heinrichsem studována. Je pochopitelné, že každá pěvecká osobnost si přinese do inscenace svůj osobní vklad, ale tak zásadní rozdíl v chápání postavy Werthera v jedné inscenaci je až zarážející. Neurotického a trochu plachého básníka vystřídal v prvních dvou aktech sobotního představení téměř vášnivý italský Turiddu či Števa, který teprve po vdavkách Charlotty propadne melancholii a odevzdanosti svému tragickému osudu. Herecké propracování jeho poslední scény setkání se Charlottou ve 4. aktu a pak scéna umírání mohly být zřetelnější a výraznější a snad k tomu optimálnímu tvaru dospěje představitel Werthera během dalších repríz.  Pěvecky Richard Samek dle očekávání nabídnul pěkně znělou střední polohu a vyšla mu i většina vysokých tónů jeho partie; škoda jen, že se na na počátku prvního aktu se dopustil několika chyb.

Charlotta Michaely Zajmi zaujme krásnou barvou hlasu, její pěvecké interpretaci však chybí určitá dávka rafinovanosti a dostatek legáta; čistě herecky bych dal přednost představitelce první premiéry. Zajmi  měla zajímavým způsobem vystavěnou velkou scénu v 3. aktu opery, ale občas působila na jevišti těžkopádně. I v jejím případě byly zřejmé rozdíly ve vytváření postavy v určitých obrazech inscenace W. Deckera, ty ale nebyly zásadního charakteru.

Vítězství druhé premiéry si odnesli opět vynikající Slávka Zámečníková, budoucí ozdoba Státní opery v Berlíně a představitel Alberta, Jiří Brückel. Vychází ze svého fyzického typu a na rozdíl od svého alternanta v této roli hraje roli citlivěji a divákovi předvádí svůj vnitřní bol než aby přímo Charlottě dokazoval, kdo jen je jejím manželem – ale obě pojetí, která jsme viděli na premiérách jsou zajímavá a životaschopná. Jiří Brückler zpíval roli krásným pevným hlasem a bylo radost sledovat jeho výstupy.  To samé se bohužel nedá říct o představiteli městského správce Jevhenu Šokalovi  a o Lukáši Hynku-Krämerovi (Johann), jehož výkon bych označil za velkou černou tečku inscenace.

I přes výše uvedené drobné výhrady představení mělo vysokou uměleckou úroveň, kterou ocenila většina přítomných diváků v sále bouřlivým potleskem.

Fotografie Patrika Boreckého byly  uveřejněny s laskavým dovolením Národního divadla Praha.

13. června slaví osmdesátiny významný velšský basista Gwynne Howell.

Během své pěvecké kariéry ztělesnil především velké basové role skladatelů Richarda Wagnera a Giuseppe Verdiho jako hraběte Waltera (Luisa Millerová), Sparafucile (Rigoletto), Ferrando (Trubadúr), Padra Guardiana (Síla osudu), Filipa (Don Carlos), Hanse Sachse (Mistři pěvci norimberští) či Gurnemanze v Parsifalovi. 

zdroj: YouTube.com

Jeho pěvecké mistrovství si můžete poslechnout i na několika studiových nahrávkách: např. Luisa Millerová (Deutsche Gramophone, s Katiou Ricciarelli v hlavní roli), Montekové a Kapuleti od V. Belliniho (EMI - s Agnes Baltsou a Editou Gruberovou) či v ceněné nahrávce Rossiniho Obležení Korintu (EMI – s Beverly Sills v hlavní roli).

Lenárdovo loučení se SOČR

SANDRO WILHELM

Giuseppe Verdi : Messa da Requiem Praha, Dvořákova síň Rudolfina 4.6.2018

Závěrečný koncert 91. sezóny SOČR byl již dva měsíce před datem svého konání zcela vyprodán, a to jednak z důvodu uvedení atraktivního titulu Verdiho Messa da Requiem a také z důvodu vůbec posledního koncertu dlouholetého šéfa Symfonického orchestru Českého rozhlasu Ondreje Lenárda s tímto tělesem ve funkci šéfdirigenta.

Volba titulu Requiem (tj. mše za zemřelé) byla trochu symptomatická, neboť odchod O. Lenárda z jeho funkce nebyl tak zcela dobrovolný, jak bylo možné se v kuloárech doslechnout.

Bohužel samotný zkušený a ceněný umělec O. Lenárd tento večer dirigoval „svůj“ orchestr trochu bez atmosféry, bez žádoucí elasticity a občas mechanicky. Jako posluchač jsem necítil z jeho projevu tu pravou míru oddanosti k této niterní skladbě, jejímuž provedení chyběla nezbytná dávka spirituality, zděšení a  rozjímání - na pódiu převládla jen vysoká míra profesionality, ale to bylo málo. Také rytmické přechody působily násilně a nebyly dobře vedeny.

Umělecké kvality orchestru (SOČR) se prokázaly jako mimořádné – členové orchestru hráli na prvotřídní úrovni. A Pražský filharmonický sbor (sbormistr Lukáš Vasilek)  potvrdil již po několikáté punc své trvalé kvality. Sbor se v  současnosti řadí mezi nejlepší světové profesionální sbory na světě – v pondělí 4. června 2018 především upoutal zvučností a mimořádnou krásou zvuku basových hlasů a kulatými tóny tenorů. Ženský soubor velmi pěkně zapůsobil čistou a přímou zpěvní linkou, který při intepretaci Verdiho Requiem je vhodnější než tradiční opulentní italský zvuk.

V jednom z interview na webových stránkách Českého rozhlasu O. Lenárd uvedl, že má vyhraněnou představu o sólovém kvartetu, kterou ale ne vždy „kasa“ mu dovolí ji beze zbytku realizovat. Bohužel pěvecké kvarteto recenzovaného večera nesplnilo moji představu ideální interpretace Verdiho zádušní mše. Irská sopranistka Celine Byrne svým pronikavým hlasem jako laserem sice pronikne mohutnou orchestrální masou, její projev je intonačně zcela čistý, ale je téměř bez vibrata,  a tak  by se však více hodil pro interpretaci staré hudby např. pod vedením Johna Eliota Gardinera. Vzhledem k prováděnému titulu a skladbě dalších sólistů kvarteta působil její zpěv nestylově. V jejím zpěvu je poskrovnu legáta, málo portamenta a též méně emočního výrazu. Její zpěv je čistý, technicky dobře zvládnutý, ale nezaujme,  neboť postrádá senzuální aspekt.

Zcela jiný svět představuje Jana Hrochová, na kterou jsem se velmi těšil. J. Hrochová disponuje volně plynoucím hlasem krásného témbru, apartní osobitou  a unikátní barvou hlasu - když  zpívá ten správný repertoár. Tím by pro ní měly být především lyrické operní partie a pak sakrální skladby lyrického charakteru.  Bohužel Verdiho Requiem je za hranicí možností jejího krásného hlasu. V nižších polohách postrádá široký prsní registr a v horní poloze zas průraznost. Musí tak tlačit na svůj hlas, aby dosáhla většího objemu a tak se stává, že občas je příliš nízko a její hlas  ztrácí svoji přirozenou barvu. Doufám, že tak inteligentní pěvkyně jako J. Hrochová je si brzo uvědomí své hranice a vrátí se k repertoáru, ve kterém může zas dokonale zazářit.

Hlavní pěvecká star večera, slovenský bastista Štefan Kocán (dnes učinkující na největších scénách světa)  neměl svůj nejlepší večer, často byl ve svém pěveckém projevu příliš nízko a jeho hlasu chyběla také síla a potřebná průraznost. Nebyl schopen se přizpůsobit pomalému dirigentovu tempu a nestále byl „napřed“ – což mohlo být i důsledkem jeho sporadické účasti na zkouškách.

Když původně ohlášený tenor Antonio Poli z důvodu nemoci musel odříci své vystoupení, sotva z někdo z diváků očekával, že Georgij Vasiljev se stane hlavní hudební ozdobou celého večera. Asi jako jediný sólista večera byl schopen svým překrásným legátem, smyslným  témbrem, rafinovaným frázováním a vůbec krásou hlasu zprostředkovat atmosféru a tajemství Verdiho skladby. Jeho „Ingemisco“ byl pro mne hudebním vrcholem večera – pro vášnivost a správnou míru vyjádřené bolesti v jeho podání. Tento tenorista působí jako sólista  Deutsche Oper am Rhein v Düsseldorfu a moskevského divadla Novaja Opera. Má v repertoáru např. Rudolfa v Bohémě, Vévodu v Rigolettovi, Romea v Gounodově Romeo a Julie, Edgarda v Lucii v Lammermooru či Dona Josého; mezi jeho nejslavnější umělecké partnery patří Anna Netrebko, s kterou zpíval v r. 2016 na Palácovém náměstí v Petrohradu (ještě za spoluúčasti Ildara Abdrazakova a Olgy Peretjatko).

Vděčné publikum vyjádřilo v závěru večera svým dlouhotrvajícím potleskem své nadšení z hudebního zážitku, který byl ve svém závěru přerušen vystoupením ředitele Českého rozhlasu R. Zavorala a ministra kultury v demisi I. Šmída. Svým poděkováním O. Lenárdovi sice složili hold jeho umění a jeho výjimečné sedmileté spolupráci se SOČR, ale celý tento závěrečný výstup byl v přímém rozporu s hlubokou spiritualitou a rozjímáním, která předtím přineslo provedení Verdiho Requiem.

Použité fotografie Filipa Jandourka byly použity se souhlasem Českého rozhlasu 

Recenzi z německého originálu přeložil a upravil VÁCLAV  BEČVÁŘ

Modrovousův hrad se slavnými sólisty, ale nepříliš inspirovaně

DAVID CHALOUPKA

Pražské jaro, 1. 6. 2018, Smetanova síň Obecního domu

Program: Bohuslav Martinů: Symfonie č. 4 (H 305)

Béla Bartók: Modrovousův hrad (opera o jednom dějství)

V samém závěru festivalu Pražské jaro 2018 zazněla koncertní verze opery Bély Bartóka Modrovousův hrad, díla komponovaného ještě před 1. světovou válkou a v premiéře provedeného až v květnu 1918. Podivuhodná kompozice, jedno ze stěžejních hudebně-dramatických děl 20. století, svoji mnohovrstevnatostí a stylem na pomezí impresionismu a expresionismu, má zcela mimořádné postavení v dějinách opery. Excelentní libreto Bély Balásze, přední osobnosti maďarské kultury meziválečné a poválečné éry, vychází z Maeterlinckova symbolistního dramatu Ariane et Barbe-Bleue (Ariana a Modrovous). Libretista (původně zamýšlel text pro Zoltána Kodályho) důmyslně redukoval zápletku na přímou konfrontaci Modrovouse a jeho poslední (?) manželky Judit, která přichází do Modrovousova hradu a snaží se odkrýt tajemství jeho duše i tajemného příbytku.

zdroj: Wikipedia 

Opera patří k několika základním dílům maďarské opery a námět umožňuje řadu výkladů od vnějškového vyprávění přes nejrůznější psychologické výklady poměru dvou (a jediných) protagonistů až k emocionálnímu zabstraktnění tématu partnerské komunikace. Provedení tohoto opusu na operním jevišti nebo na koncertním pódiu ale klade dvě velké nástrahy. Prvním je jazyková bariéra. Maďarština je na operním jevišti skutečně minoritním jazykem, ale právě důmyslná provázanost mezi slovem a hudbou v Bartókově partituře vyžaduje dokonalé porozumění každého slova ze strany interpreta. Každou frázi je třeba vybavit odpovídajícím výrazem a skladatel často pracuje s textovým opakováním slov (slovních úseků) a znovuzařazením hudebních motivů v pozměněném kontextu, což představuje nesmírně náročný úkol pro interpreta. Ne nadarmo je občas prováděna v místních jazycích a existují vcelku adekvátní překlady do němčiny a angličtiny. Druhým zásadním požadavkem pro provedení je nutné charisma obou zpěváků, tak aby dokázaly přetlumočit věčné téma zápasu pohlaví během jediné hodiny.

Hlavním lákadlem koncertního provedení byla velká jména zpěváků. Petra Lang (Judit), původně mezzosopranistka a dnes již etablovaná ve vysokodramatickém sopránovém oboru, i její německý kolega Matthias Goerne (Modrovous) v současnosti představují absolutní interpretační špičku ve wagnerovském repertoáru. Ale bohužel Bartók není Wagner … Stylové a výrazové prostředky obou těchto skladatelů jsou si značně vzdáleny (byť právě v Modrovousově hradu zaslechneme inspiraci pozdně wagnerovskou instrumentací i důmyslnou práci s motivy). Zpěvačka interpretovala složitou ženskou postavu poněkud ploše, výslovnost maďarštiny byla kolísavá, stejně jako byla nedůsledná práce s nepřesvědčivým výrazem. Navíc vokálně byl výkon pouze prostřední, místy zcela nebo částečně překrytý orchestrem. Vrcholná vokální místa (např. otevření pátých dveří) pak zazněly tónově problematicky nebo bez lesku. Hlas nevyniká ani zvláštní krásou ani mimořádným témbrem pak měl problémy se střední polohou, která zněla šedě a unaveně. Osobně mě navíc rušil stereotypní soustředěný výraz obličeje, který nepomáhal identifikaci posluchače s pocity postavy. Ani barytonista nestrhl nadšení velkým charismatem, v úsilí dát postavě monumentalitu přešel do stereotypního výrazu. Jeho hlas se sice dostával výrazněji přes orchestr, ale diferenciace intenzity byla omezená. Hlas alespoň zaujal příjemnou barvou i občasnou sonoritou. I mladší pamětníci mohli tak jen zavzpomínat na ideální interpretaci Modrovouse maďarským basistou Lászlem Polgárem, který si minimálně dvakrát získal pražské publikum při koncertních provedeních této Bartókovy jediné opery. 

Hudební nastudování amerického dirigenta Davida Robertsona se vyznačovalo zvučností, velkou snahou o barevnou paletu i pečlivou prací s nástrojovými skupinami (byť žestě několikráte zaznamenaly problémy souhry během druhé části večera). Ale ani v tomto případě nešlo o vrcholně inspirovaný výkon, efektní výkon orchestru tak poněkud sklouzával po povrchu partitury, aniž by se dostavil posluchačský moment magična. Přesvědčivěji pak zazněla v první části koncertu Symfonie č. 4 (H 305) Bohuslava Martinů ve velmi živém a rytmicky strhujícím provedení. Tato radostná a temperamentní skladba v sobě odráží nejen radost z ukončení světového válečného konfliktu, ale také názvuky velkých partitur a technik hollywoodských velkofilmových soundtracků 30. a 40. let, které komponovala i řada skladatelů-emigrantů ze střední Evropy.

Česká filharmonie, David Robertson (dirigent), Petra Lang (soprán), Matthias Goerne (baryton)

Fotografie byly použity se souhlasem Festivalu Pražské jaro