VÁCLAV BEČVÁŘ
Poslední
letošní premiérou Národního divadla v Praze
je Verdiho opera Nabucco. Před
pár měsíci padla opona za posledním představením předchozího nastudování
stejného titulu ve Státní opeře Praha a protože Giuseppe Verdi napsal málo oper, bylo zřejmé nutné hned nasadit novou
inscenaci a asi uspokojit hlad především zahraničních návštěvníků volajících po
líbivých italských operách.
Aspoň, že
hudební nastudování Nabucca bylo
opravdu příkladné a muzikální úroveň premiéry, která se uskutečnila v Hudebním divadle Karlín 28. června 2018, předčila běžný
„standard“ představení, na který jsme si v ND Praze museli v minulosti
zvyknout. Orchestr pod vedením Andrease
Sebastiana Weisera podal opravdu dobrý výkon, souhra hráčů i nástupy jednotlivých
nástrojových skupin byly zvládnuty bez problémů. Jistou chladnost interpretace
namísto tradiční italské vášnivosti lze přičíst zvolenému způsobu interpretace,
kterou si hudební ředitel Státní opery zvolil a která není rozhodně v rozporu
se skladatelovým zápisem.
I sbor Státní opery Praha nabídl čistý
homogenní zvuk, který byl po zásluze oceněn příznivým ohlasem diváků již během
představení, po velkých sborových scénách.
Bohužel režijní
nastudování (též scéna a světelný design) v podání José Cury zůstalo pozadu hodně za kvalitní hudební přípravou
inscenace. Cura předvádí víceméně statické obrazy na jedné scéně; kterou mírně
obměňuje pro každý obraz (nepochopitelně dlouhá doba jednotlivých přestaveb!).
Herecké akce sboru i sólistů nejsou přesvědčivé, často v nepravých chvílích
budí dojem trapnosti a diváky svádí k smíchu.
Z pěveckých
představitelů stojí představení za vidění už kvůli velkému výkonu barytonisty Martina Bárty v titulní roli,
který jak vokálně, tak výrazem a vůbec způsobem interpretace úspěšně naplnil postavu
Nabucca. K dokonalosti kreace by se však měl vyvarovat občasného přehrávání.
Původně mezzosopranistka, chorvatská umělkyně Kristina Kolar zvládla velmi obtížnou roli Abigail s překvapujícím přehledem a suverenitou až na pár drobných chyb v koloraturní části jejího partu. Herecky Abigail bohužel nenabízí takovou mnohovrstevnatost jako např. Lady Macbeth, je to postava trochu černobíle napsaná libretistou Solerou a přesvědčivému hereckému vyznění ústřední ženské hrdinky opery nepomohla ani Curova režie. Druhou Nabuccovu dceru, Fenenu zpívala pěkným barevným hlasem Jana Sýkorová, bohužel bez hlubšího ponoru do role. Roman Vocel v důležité roli židovského vůdce Zachariáše pěvecky zůstal ve stínu M. Bárty, ale svým fyzickým charismatickým zjevem významně působil na scéně. V tenorové roli Ismaela zaujal pěvecky i menším hlasem Martin Šrejma mj. vynikající italskou dikcí. Sólové pěvecké výkony střední i té nejmenší velikosti např. Anny (Simona Procházková) či Abdallo (Jan Ondráček) byly pečlivě provedeny – u těchto dvou zmíněných postav je jejich neobvyklé kostýmování zviditelnilo na úroveň téměř hlavních postav dramatu – bohužel zůstalo jen o vnější vizuální projev bez dalšího hlubšího odůvodnění v scénické podobě opery.
Původně mezzosopranistka, chorvatská umělkyně Kristina Kolar zvládla velmi obtížnou roli Abigail s překvapujícím přehledem a suverenitou až na pár drobných chyb v koloraturní části jejího partu. Herecky Abigail bohužel nenabízí takovou mnohovrstevnatost jako např. Lady Macbeth, je to postava trochu černobíle napsaná libretistou Solerou a přesvědčivému hereckému vyznění ústřední ženské hrdinky opery nepomohla ani Curova režie. Druhou Nabuccovu dceru, Fenenu zpívala pěkným barevným hlasem Jana Sýkorová, bohužel bez hlubšího ponoru do role. Roman Vocel v důležité roli židovského vůdce Zachariáše pěvecky zůstal ve stínu M. Bárty, ale svým fyzickým charismatickým zjevem významně působil na scéně. V tenorové roli Ismaela zaujal pěvecky i menším hlasem Martin Šrejma mj. vynikající italskou dikcí. Sólové pěvecké výkony střední i té nejmenší velikosti např. Anny (Simona Procházková) či Abdallo (Jan Ondráček) byly pečlivě provedeny – u těchto dvou zmíněných postav je jejich neobvyklé kostýmování zviditelnilo na úroveň téměř hlavních postav dramatu – bohužel zůstalo jen o vnější vizuální projev bez dalšího hlubšího odůvodnění v scénické podobě opery.
Fota Patrik Borecký, zdroj: Národní divadlo Praha
Žádné komentáře:
Okomentovat