Rozpaky nad novým karlínským Nabuccem

VÁCLAV BEČVÁŘ

Poslední letošní premiérou Národního divadla v Praze je Verdiho opera Nabucco. Před pár měsíci padla opona za posledním představením předchozího nastudování stejného titulu ve Státní opeře Praha a protože Giuseppe Verdi napsal málo oper, bylo zřejmé nutné hned nasadit novou inscenaci a asi uspokojit hlad především zahraničních návštěvníků volajících po líbivých italských operách.

Aspoň, že hudební nastudování Nabucca bylo opravdu příkladné a muzikální úroveň premiéry, která se uskutečnila v Hudebním divadle Karlín 28. června 2018, předčila běžný „standard“ představení, na který jsme si v ND Praze museli v minulosti zvyknout. Orchestr pod vedením Andrease Sebastiana Weisera podal opravdu dobrý výkon, souhra hráčů i nástupy jednotlivých nástrojových skupin byly zvládnuty bez problémů. Jistou chladnost interpretace namísto tradiční italské vášnivosti lze přičíst zvolenému způsobu interpretace, kterou si hudební ředitel Státní opery zvolil a která není rozhodně v rozporu se skladatelovým zápisem.

I sbor Státní opery Praha nabídl čistý homogenní zvuk, který byl po zásluze oceněn příznivým ohlasem diváků již během představení, po velkých sborových scénách.

Bohužel režijní nastudování (též scéna a světelný design) v podání José Cury zůstalo pozadu hodně za kvalitní hudební přípravou inscenace. Cura předvádí víceméně statické obrazy na jedné scéně; kterou mírně obměňuje pro každý obraz (nepochopitelně dlouhá doba jednotlivých přestaveb!). Herecké akce sboru i sólistů nejsou přesvědčivé, často v nepravých chvílích budí dojem trapnosti a diváky svádí k smíchu.

Z pěveckých představitelů stojí představení za vidění už kvůli velkému výkonu barytonisty Martina Bárty v titulní roli, který jak vokálně, tak výrazem a vůbec způsobem interpretace úspěšně naplnil postavu Nabucca. K dokonalosti kreace by se však měl vyvarovat občasného přehrávání.
Původně mezzosopranistka, chorvatská umělkyně Kristina Kolar zvládla velmi obtížnou roli Abigail s překvapujícím přehledem a suverenitou až na pár drobných chyb v koloraturní části jejího partu. Herecky Abigail bohužel nenabízí takovou mnohovrstevnatost jako např. Lady Macbeth, je to postava trochu černobíle napsaná libretistou Solerou a přesvědčivému hereckému vyznění ústřední ženské hrdinky opery nepomohla ani Curova režie. Druhou Nabuccovu dceru, Fenenu zpívala pěkným barevným hlasem Jana Sýkorová, bohužel bez hlubšího ponoru do role. Roman Vocel v důležité roli židovského vůdce Zachariáše pěvecky zůstal ve stínu M. Bárty, ale svým fyzickým charismatickým zjevem významně působil na scéně. V tenorové roli Ismaela zaujal pěvecky i menším hlasem Martin Šrejma mj. vynikající italskou dikcí. Sólové pěvecké výkony střední i té nejmenší velikosti např. Anny (Simona Procházková) či Abdallo (Jan Ondráček) byly pečlivě provedeny – u těchto dvou zmíněných postav je jejich neobvyklé kostýmování zviditelnilo na úroveň téměř hlavních postav dramatu – bohužel zůstalo jen o vnější vizuální projev bez dalšího hlubšího odůvodnění v scénické podobě opery.

Fota Patrik Borecký, zdroj: Národní divadlo Praha