DAVID CHALOUPKA
Večery se
dvěma nebo třemi kratšími operami se zdaleka netěší takovému zájmu jako
celovečerní hudebně-dramatická díla, které většině diváků umožňují prožít celý
oblouk příběhu. Přesto existuje nezanedbatelný počet vysoce kvalitních
jednoaktových (nebo časově krátkých) oper, které vyžadují spárování s jinými
díly, tak aby naplnily délku celého večera. Tato spojení vyžadují
dramaturgickou úvahu: s jakým dílem by opera vyzněla nejlépe, a věru je to
velmi nesnadný výběr. V posledních letech se rozmohla jakási dramaturgická
móda: jednoaktová díla, často i jiných skladatelů propojovat vnějškově
v rámci příběhu nebo alespoň vizuálně. Tohoto řešení se ale drážďanský
operní soubor vyvaroval a počátkem července uvedl inscenačně zcela nezávislá
dvě kratší díla – Stravinského operní oratorium Oedipus Rex a jednoaktové operní drama existenciálního rozměru
života a smrti Il Prigioniero (Vězeň). Stravinského dílo, rozčleněné do
dvou kratších aktů, je českému divákovi známé v posledních letech spíše ze
dvou koncertních provedení. Dallapiccolova opera z roku 1949 je pak u nás
zcela neznámá a i když ji původně ohlásil jeden z krajských operních
souborů, inscenace se asi patrně hned tak nedočkáme. A je to škoda, protože jde
o dílo zcela výjimečné.
Oedipus Rex ve výkladu německé režisérky Elisabeth Stöppler rezignuje
z větší části na přání libretisty Jeana Cocteaua dílo předvést jako
komprimovanou antickou Sofoklovu tragédii, ve které úlohu sboru převezme
sólista (Vypravěč – činoherní role). Tvůrci žádali antipsychologické herectví,
aby tak vynikla hrůzná tíha osudu, která po letech spokojené vlády nečekaně dopadne
na Oedipa. Osudná věštba při jeho narození nesmazatelné určila jeho další bytí
a žádný lidský zásah nemůže toto předurčení zvrátit. A zde se právě projevuje
největší rozpor mezi předlohou a inscenačním výkladem. Režisérka obě hlavní
postavy, tedy Oedipa a Iocastu, psychologizuje a snaží se je přiblížit chápání
dnešního člověka. Tím ale značně oslabuje monumentalitu příběhu. Nestaví totiž
sošné monolitické antické charaktery královského páru, ale lidi z masa a
kostí v mezní situaci, která je zaskočila. Snad tento výklad může být
legitimní v rámci hledání inscenace antické látky, ale celkové vyznění
tragédie je pak příliš civilní a individuální.
Dojmu z inscenace příliš
nepomáhá ani scénografie (Annika Haller),
která vnějškově inspirovaná vědeckofantastickými filmy sugeruje prostředí
kontrolované informační společnosti, ve které jsou veškeré události i budoucí
osudy zapsány v matrixu. Neustále se měnící sloupce barevných lineárních
diód sice zpočátku působí efektně, ale nápad se brzy okouká. Civilní kostýmy (Frank Lichtenberg) nejsou na škodu
civilnímu pojetí příběhu, ale pak trochu ruší nesourodě stylizované kostýmy
Pastýře a Teiresia. Vynikající dojem ale zanechávají pěvci. Německý tenorista Stephan Rügamer výborně zvládá vysokou tessituru role, a jeho hlas zní
stále velmi příjemně a výrazově bohatě. Navíc dává postavě herecky uvěřitelný
rozměr úspěšného vládce, který padne ještě mnohem hlouběji, než si myslel, že
je možné. Tento komplexní výkon je doplněn výbornou kreací německé
mezzosopranistky Claudie Mahnke,
přesvědčivé v roli matky-manželky Iocasty. Pěvkyně s četnými
wagnerovskými zkušenostmi (včetně angažmá na bayreuthském festivalu) sice
disponuje světlejším témbrem, než jsme u většiny představitelek na nahrávkách
zvyklí, ale naléhavost postavy vyniká zejména v místech nedůvěry
k orákulu a pak kdy do vztahu s Oedipem se promítá dvojakost jejího
inscetního postavení. I všechny ostatní vedlejší postavy jsou velmi kvalitně
obsazeny, často prvními oborovými silami drážďanského souboru (Markus Marquardt jako Kreon, Kurt Rydl jako Teiresias nebo Tom Martinsen jako Pastýř). Role
Vypravěče je tenkráte svěřena renomované herečce Catrin Striebeck (také vystupovala v Pařízkově německé
inscenaci). Režijní koncepce postavy vyžaduje mnohem větší angažovanost
charakteru než je antický komentátor děje a dojde i ke ztotožnění s postavou Sfinx, která sužovala Théby
před Oedipovým příběhem, a která teď využije možnosti se Oedipovi pomstít.
Rozměr takto vedené postavy se ale přibližuje spíše k weillovskému pojetí
divadla, byť interpretka působí velmi profesionálně v rámci
hudebně-dramatického díla.
Trailer
k inscenaci Oidipus Rex a Vězeň – zdroj YouTube.com
Druhá část
večera ale výrazně gradovala Dallapiccolovou operou Vězeň, jež námětově vychází z krátké povídky francouzského
spisovatele Villierse de L´Isle-Adama. Povídka z cyklu Nové kruté povídky (1883) je česky překládána pod titulem Naděje (v povídkovém výběru Noc
pod gilotinou, Praha, Mladá fronta 1969) ale přesnější překlad názvu by byl
Mučení nadějí. Vedle tohoto díla
pozdního romantika, který předznamenal ve svém díle evropský symbolismus, byla
dalším literárním podkladem libreta také epizoda i z u nás populárního
románu o Eulenšpíglovi Charlese de Coster (1868). Do skladatelova libreta se
ale promítly i podněty z názorů Victora Huga na inkvizici. Hudebně, ač to
zní poněkud paradoxně, Dallapiccolova partitura slučuje veristickou kantilénu,
melodiku a efekty zejména puccinovského ražení, s přísnou školou
dodekafonie (skladatel byl pod přímým vlivem Druhé vídeňské školy, zejména A.
Berga a A. Weberna). Jednoduchý, lineárně vyprávěný příběh je zhudebněn
s nebývalou silou a výrazově i námětově je srovnatelný
s Beethovenovým Fideliem. Hlavní
postava Vězně (postavy nemají jména zřejmě pod vlivem názorů expresionistického
divadla) hluboce trpí fyzicky a psychicky během dlouhého žalářování a mučení.
Aby konečně vězněného Velký Inkvizitor zlomil, nabídne mu (klamnou a krátkou)
naději svobody. Past, kterou Vězni
připraví, připomíná určité praktiky STB, která organizovala na pomezí 40. a 50.
let 20. století síť falešných převaděčů, kteří dokonce převedli důvěřivce na
fingovaný Západ. Po získání kontaktů byli lidé uvězněni nebo popraveni
v komunistických žalářích … Nadčasová zápletka (byť textově situovaná do
holandského středověku) v mnoha okamžicích zamrazí. A zde se režijní
možnosti rozehrály na maximum.
Nesmírnou působivost dílu dodává čistá až
minimalistická scénografie (Annika
Haller) s převahou bílé a nejjednodušších geometrických tvarů. Dojemně
působí výstup syna se zoufající si matkou v prologu opery, stejně jako
jeho pozdější barevné halucinace s motivy ptáků jako symbolů svobody a
života mimo vězení. Pocitově dílo sdílí mnohé se Schönbergovým monodramatem Erwartung (Očekávání), kde také dochází ke stírání hranice reality, představ a
halucinací. Jednu z životních rolí zřejmě v postavě Vězně nalezl
basbarytonista Lester Lynch, jeho
psychofyzický a pěvecký výkon bere svou autenticitou divákům dech. Nesnadný
part mu rozsahově velmi dobře padne, a stejně dobře mu vyhovuje fyzický rozměr
role. Strhující výkon, který naprosto nadchl diváky, kteří ho po právu ocenili
dlouhým potleskem. Věrohodně ho doplňuje v roli matky americká
mezzosopranistka Tichina Vaughn. Je třeba zmínit i nové vzniklý rasový kontext
příběhu, protože oba pěvci jsou Afroameričané. Výjev s matkou, včetně
naturalismů (výborně se snoubící s poetikou a symbolikou příběhu) ve
věznici připomněl drásavá vězeňská dramata z USA nebo Jižní Afriky.
Protihráčem Vězni na paletě osudu je mu Velký Inkvizitor (a postava je podle
skladatelova záměru spojena s postavou Žalářníka) v podání anglického
charakterního tenoristy Marka Le Brocqa,
a oba mužští představitelé se sešli také v konstelaci Faust –Mefistofeles
v nedávné místní inscenaci Busoniho opery Doktor Faust. Ač si na jeho hlasový projev musí posluchačovo ucho
chvíli zvyknout, jde o jednoho z nejlepších zpívajících herců současnosti.
A i jeho přispěním získalo dílo výraznosti. Působivost dílu ale dodává
především imaginativní inscenace Elisabeth
Stöpplerové s rovnováhou výtvarných prvků (bílá scéna, magické barevné
kostýmy ptáků, šedě oděný sbor) i přesvědčivým režijním vedením všech
protagonistů. Strhne i hudební nastudování Erika
Nielsena, který připravil nelehkou Dallapiccolu partituru ve velké
pečlivosti a s ohromujícím zvukovým proudem velkého orchestru.
Pokud Vás
neuspokojuje tradiční operní repertoár, určitě se vyplatí se vydat do
SemperOper v Drážďanech. Busoniho Doktor
Faust, Stravinského Oedipus Rex
v kombinaci s Dallapiccollovým Vězněm
a již na začátku nové sezóny Schönbergův Mojžíš a Áron jsou dostatečnými
lákadly a v naprosté většině případů se jedná o velmi kvalitní
představení.
Navštívené
představení: 8. července 2018, 19.00 – 21.20 (1 pauza)
Fota z obou
inscenací : © Jochen Quast, foto Semperoper soukromý archiv autora článku
Žádné komentáře:
Okomentovat