A jaké inscenace připravují naši zahraniční sousedi v sezóně 2018/2019 - část II.

Deutsche Oper Berlin zahájí operní sezónu 2018/2019 novou inscenací Bergova Wozzecka, dílo hudebně nastuduje generální hudební ředitel opery (GMD), Donald Runnicles, režii má norský tvůrce Ole Anders Tandberg; vojáka Vojcka ztělesní Johan Reuter, Marií bude mezzosopranistka Elena Zhidkova.

V koprodukci s Opéra de Lyon DOB v prosinci jistě potěší diváky vděčné Hoffmannovy povídky, bezesporu lákadlem scénické podoby inscenace  bude režie talentovaného Francouze Laurenta Pellyho. Operní feérii bude dirigovat Enrique Mazzola. Švéd Daniel Johansson ztělesní titulní roli, ženská čtyřrole bude tentokrát obsazena jedinou sopranistkou, a to Cristinou Pasaroiu, také role čtyř zloduchů v opeře bude svěřena jedinému basistovi, Alexu Espositovi.

V nové inscenaci Belliniho Náměsíčné, která bude mít premiéru v lednu 2019, si diváci asi užijí pravé belcantové hody, a to s Venerou Gimadievou jako Aminou a René Barberou jako Elvinem; dirigent Diego Fasolis, uznávaný znalec belcantové literatury (a častý spolupracovník např. Cecilie Bartoli) je zárukou stylového představení.

Venera Gimadieva © Chris Gloag

Ne tak často uváděnou jednoaktovou operu Zwerg (Trpaslík) podle hry Oscara Wildeho Narozeniny infantky  (či Infantčiny narozeniny)  uvede divadlo na Bismarkstrasse v únoru 2019, za dirigentským pultem opět Donald Runincles, režii bude mít Tobias Kratzer; i obsazení sólových partů (David Butt Philip – trpaslík, Elena Tsallagova – Donna Clara či Emily Magee – Ghita) je příkladné.

U příležitosti 200 let od narození významného německého romanopisce a básníka, čestného doktora Humboldtovy univerzity Theodora Fontaneho, soudobý skladatel Detlev Glanert ( nar. 1960) komponuje na zakázku DOB operu na motivu románu “Oceane von Parceval“ s názvem Oceane. Román i opera zpracovává velmi oblíbené téma „záhadné ženy pocházející z moře“, jejíž životní styl je v rozporu s maloměšťáckými zvyky lidské společnosti, a tak její milostný cit k mladému obchodníkovi Martinovi von Diercksen nedojde šťastného konce. Přípravě inscenace je věnována mimořádná pozornost - o režii byl požádán režisér par excellence Robert Carsen, hlavní roli Oceane ztvární půvabná Švédka Maria Bengtsson, Martina von Diercksena Nikolai Schukoff, orchestr bude řídit  její GMD.

Vynikající italský basista Alex Esposito se vrátí do DOB ještě jednou, a to na konci sezóny, v titulní roli Massenetovy opery Don Quichotte, jeho Dulcineou bude „objev“ posledních dvou sezón německé operní scény, Francouzka Clémentine Margaine, která po Carmen a zejména vavříny ověnčené interpretaci náročné roli Fidès v Meyerbeerova Proroka opět divákům v nové roli francouzského repertoáru. Emmanuel Villaume dílo hudebně nastuduje, režii má Jakop Ahlbom.

DOB interiér © Bettina Stöß

A ještě jeden francouzský titul nás čeká na samotném konci sezóny, byť jen v podobě koncertního provedení opery - Diana Damrau se představí v náročné roli Ofélie v Thomasově Hamletovi, jejím Hamletem bude Florian Sempey, Claudiem bude životní partner Damrau, francouzský bassbaryton Nicola Testé, dánskou královnu Gertrudu vytvoří Ève-Maud Hubeaux. Specialista na francouzskou hudbu 19. století Yves Abel dílo hudebně připraví a bude dirigovat všechny koncerty.

Cenová úroveň vstupenek: od 170 do 30 €, velmi slušné místo si lze obstarat za cca 70 €.

Osobní preference k návštěvě: Zwerg, Don Quichotte, Oceane

Komická opera Berlín

Komische Oper Berlin je jeden z nejprogresivnějších operních domů současnosti. Je nositelem prestižního ocenění z r. 2015 International Opera Award, celý svým programem a svojí filozofií cílí na mladé diváky, které oslovuje moderními prostředky komunikace. Zajímavá dramaturgie, vysoká úroveň představení i bez velkých pěveckých es a k tomu třeba dokonale zpracované webové stránky, chytré a pravidelné trailery nových i starších inscenací na YouTube, live streamy z představení – to vše  činí Komickou operu jednu z divácky nejatraktivnějších německých scén pro domácí i zahraniční publikum. Pěkná místa v sále na Behrenstrasse lze pořídit za cca 60 €, nejlevnější lístek stojí 10 €.

První premiérou souboru je Korngoldova dnes již hojně uváděná opera Mrtvé město (bohužel ne v našich luzích a hájích), v režii Roberta Carsena; v hlavní mužské roli Paula se představí český pěvec Aleš Briscein (který na této scéně vzbudil velký ohlas svojí nedávnou kreací Lenského v Čajkovského Evženu Oněginovi; jeho partnerkou bude Sara Jakubiak, která v uplynulé sezóně ztvárnila na jiné berlínské scéně Korngoldovu jinou charakterově bohatou ženskou hrdinku, Heliane v titulu Zázrak Heliany. Dílo od dirigentského pultu bude řídit Ainārs Rubiķis. Z představení 18. 10. 2019 přineseme recenzi!

Pohádkovou operu Kouzelník z Oz z roku 2016 na motivy pohádkového příběhu Kouzelník ze země Oz od Lymana Franka Bauma, na libreto von Paolo Madron (německy přeložené Hannou Francesconi) uvede Komische oper poprvé 28. října 2018.

Následuje muzikál od Leonarda Bernsteina, Candide, v režii uměleckého šéfa souboru Barrie Koskyho; hrát a zpívat se bude německy a pěvecké obsazení je hodně zajímavé: přetěžkou koloraturní roli Kunigundy bude zpívat hvězda souboru, kanadská sopranistka Nicol Chevalier a kupříkladu v úchvatně napsaném partu staré dámy se objeví pěvecká legenda Anne Sophie von Otter.

Kanadský dirigent Jordan de Souza hudebně nastuduje novou Pucciniho Bohému (poprvé 27.2.2019) - a že to určitě nebude nudné divadlo se postará opět Barrie Kosky – tentokrát dílo bude provedeno v italském originále.,

Režisérská legenda Harry Kupfer připraví mistrovskou barokní operu Handelova Porose, v hlavní roli s Dominikem  Köningerem, orchestr povede Jörg Halubek, premiéra bude v březnu 2019.

A konečně i Komická opera uvede jednu původní novinku: Město M hledá vraha; skladatel Moritz Eggert složil na zakázku Komische Oper titul inspirovaný německým (zvukovým) kriminálním filmem Fritze Langa z roku 1931. Sériového vraha, pronásledovaného policií a posléze všemi obyvateli města bude interpretovat texaský mezinárodně úspěšný baryton Scott Hendricks, scénicky dílo připraví opět B. Kosky, dirigentem představení bude nový hudební ředitelem souboru, Ainārs Rubiķis.

Komu se nepodaří vidět představení Komické opery během roku, nemusí zoufat: již tradičně na konci sezóny, uspořádá divadlo festival nových produkcí, a to v termínu od 25. – 30. 6. 2019.

Osobní preference: Tote Stadt, Candide, Poros

Nově zrekonstruovaná Státní opera Unter den Linden (STOP) otevře své brány  v sezóně 2018/2019 poprvé  v říjnu 2019 a uvede původní  verzi slavné Cherubiniho Medey (Médée) tj. v podobě opéra-comique, tj. jako sled hudebních čísel spojených mluvenými dialogy. Čeští diváci měli možnost v minulých dvou sezonách vidět tuto operu v produkci plzeňského divadla J. K. Tyla v Plzni (též v rámci hostování na scéně pražského Stavovského divadla), ovšem v přepracované (italské verzi).  V nové inscenaci režisérky Andrey Breth ztvární titulní roli dneska jedna z nejobsazovanějších sopranistek, Sonya Yoncheva, Jásonem bude Charles Castronovo a od dirigentského pultu bude vše řídit Daniel Barenboim.  Čtenářům našeho portálu přineseme jistě recenzi z osobní návštěvy představení.

Sonya Yoncheva. Photo: Julian Hargreaves / SonyClassica

Na námět slavného Pádu domů Usherů (E. A. Poe) vzniká na zakázku Staatsoper komorní opera Usher,  za jejímž autorstvím stojí jednak Claude Debussy a belgická skladatelka Annelies Van Parys, která upoutala hudební svět v r. 2015 svojí operu na motivy Hitchcockova slavného filmu Okno do dvora s názvem Private View. Operu Usher (ve francouzském znění) hudebně připraví Marit Strindlund a Philippe Quesne bude zodpovědný za režii, scénu a světelný design.

Pár měsíců po Medee přivede dramaturgie STOP na jeviště další velkou antickou hrdinku Faidru, která se zamiluje do nevlastního syna Hypolyta – a bude to opět francouzské zpracování, z pera Jean-Philippe Rameau s názvem Hippolyte et Aricie. Phèdre (Faidrou) bude Magdalena Kožená, Aricií Anna Prochaska a Hippolytem Reinoud Van Mechelen. Bude zajímavé uslyšet a uvidět, jak sis dílem poradí ne tak zcela odborník na francouzské baroko, dirigent Sir Simone Rattle a britská režisérka Aletta Collins.

Nedokončená mystická opera Kopernikus od Claude Viviera (z roku 1979) specifickým způsobem zpracovává téma nesmrtelnosti a předjímá vlastní skladatelovu tragickou smrt rukou mužského prostituta. Nezvyklé dílo bude mít premiéru 18. ledna 2018, operu hudebně připraví Errico Fresis, mezi účinkujícími se mj. objeví Slávka Zámečníková, čerstvá posila STOP a úspěšná Sophie pražského nastudování Werthera.

Následuje nová inscenace Kouzelné flétny, kde je určitě atraktivní obsazení umělců v čele s Franzem Welser-Möstem jako dirigentem produkce,  Sarastrem bude Kwangchul Youn, Paminou Anna Prochaska, obsazení rolí královny noci a Tamina není zatím známo.

V dubnu 2019 přinese již zaběhnutý tvůrčí tým Daniel Barenboim & Dmitri Tcherniakov další společný titul z ruské operní tvorby (po Hráči a Carské nevěstě), a to Prokofjevovy Zásnuby v klášteře, v titulní ženské roli se představí vycházející hvězda Aidy Garifullliny, v roli její Dueny se do původního mezzosopránového oboru již definitivně vrací Violeta Urmana po letech úspěšné sopránové kariéry.

 Aida Garifulllina – zdroj YouTube.com

Bavorská státní opera uvedla v r. 2012 světovou premiéru operního opusu Jörga Widmanna Babylon, dle anotace uvedené na webových stránkách souboru "opulentní  hudební kaleidoskop heterogenně mnohotvárné společnosti pravěkého Babylonu", na jehož pozadí se (jak jinak) odehrává i drama lásky, před jejíž stálostí se skloní i samotné božstvo. Opera obsahuje řadu odkazů z historie hudby, např. na Mozartovu Kouzelnou flétnu. Pod GMD, neúnavným Danielem Barenboimem vystoupí v nové, revidované verzi díla pěvecká mezinárodní elita zastoupená Mojcou Erdmann, Charlesem Workmanem či Susanne Elmark. Scénicky dílo nastuduje uznávaný tvůrce Andreas Kriegenburg.

Sezónu uzavře Verdiho Rigoletto, v nezvyklém pěveckém obsazení hlavní role: tu vytvoří Christopher Maltman, dále se představí hojně obsazovaný tenor současnosti Michael Fabiano jako vévoda a hvězda Met - Američanka Nadine Sierra jako Gilda. O muzikální složku nové produkce se postará Andrés Orozco-Estrada, o její vizuální pak režisér Bartlett Sher.

Ceny vstupenek ve Státní opeře Berlín se pohybují od 160 € do 19 €.

Osobní preference: Médée,  Hippolyte et Aricie, Zásnuby v klášteře

Článek připravil : VÁCLAV BEČVÁŘ

A jaké inscenace připravují naši zahraniční sousedi v sezóně 2018/2019 - část I.

VÁCLAV BEČVÁŘ

Postupně Vás seznámíme s operními premiérami v zahraničí, které nám není tak vzdálené a kam můžete zajet autem, vlakem či autobusem.

Mnichov -   Drážďany  -  Vídeň

Začínáme v Bavorsku :

Mnichovská státní opera uvede novou sezónu inscenací Verdiho Otella v Jonasem Kaufmannem v hlavní roli, který tuto zabijáckou partii nastuduje po Covent Garden v Londýně již v druhé produkci. Inscenaci hudebně připraví šéfdirigent BSO  Kirill Petrenko, režie byla svěřena Amélii Niermeyer, která již v Mnichově v minulosti vytvořila velice úspěšnou produkci Donizettiho Favoritky. Roli nevinné Desdemony ztvární po boku Kaufmanna miláček mnichovského publika a bavorská Kammersängerin Anja Harteros.

                                           

                            foto: Gregor Hohenberg,uveřejněno se svolením Sony Classical

                                               

Český dirigent Tomáš Hanus nastuduje v BSO Smetanovu Prodanou nevěstu, v německém jazyce, v roli Jeníka (tedy Hanse) se představí hvězdný slovenský tenorista Pavol Breslik,  Christiane Karg bude jeho prodanou Mařenkou. Mimo Breslika bohužel v obsazení chybí jakákoliv česká či slovenská jména. Breslik nedávno vytvořil roli Jeníka (česky) v nové produkci Slovenského Národního divadla.

V roce 1938 měla světovou premiéru opera Karl V. od Ernsta Kreneka, rakouského skladatele českého původu, první dvanácti-tónová opera. Mnichov ji uvede jako další premiéru, a to 10.2.2019. Připomeňme, že rovněž Národní divadlo v Praze v příští sezóně seznámí české diváky s dílem tohoto skladatele, a to s titulem Jonny spielt auf (Jonny vyhrává).

Veristickou operu Fanciulla del West Giacoma Pucciniho zná český resp. pražský divák dobře z velmi úspěšné inscenace Národního divadla ( sezóna 2006/2007), z které si odnesla Anda-Louise Bogza Thálii za nejlepší výkon v hlavní roli (Minnie). Novou inscenaci uvede nyní i Bavorská státní opera, v hlavní roli s Anjou Kampe, která je našim německým sousedům známá především jako představitelka oper Richarda Wagnera (Senta, Kundry, Isolde), za dirigentský pult usedne James Gaffigan a jistou zajímavostí je, že scénu k nové inscenaci vytvoří Mathis Fischer-Dieskau, nejstarší syn slavného německého operního a písňového interpreta.

Německá sopranistka s podmanivým hlasem Dorothea Röschmann, jedinečná interpretka Mozartovy Donny Elviry, Hraběnky či Vitellie z La Clemenza di Tito) je asi hlavním lákadlem pro návštěvu Gluckovy reformní opery Alceste (v originálním francouzském znění). Režii a choreografii k opeře vytvoří belgický (především) choreograf Sidi Larbi Cherkaoui. Uvidíme, jak se mu bude dařit, jeho poslední práce pro mnichovské Divadlo prince Regenta /Prinzregentstheater/ Les Indes Galantes od barokního skladatele Rameau vzbudila v r. 2016 spíše rozpaky než nadšení.

                              Dorothea Röschmann jako Mozartova Elvíra, zdroj: youtube.com

S velkým očekáváním se již nyní připravuje nová incenace Straussovy Salome (dirigent  K. Petrenko, režie  bude v rukou uznávaného ale ne vždy obdivovaného Krzysztofa Warlikowskieho) , která bude mít premiéru jako první titul na každoročním letním festivalu v červnu - červenci 2019. Hlavní roli (poprvé ve své kariéře) vytvoří německá zpívající herečka Marlis Petersen, která během své již téměř 30-leté kariéry postupně a opatrně sestupuje z čistě koloraturního oboru do dramatického oboru. Nedávno se definitivně rozloučila se svojí životní rolí Bergovy Lulu, kterou interpretovala ve více než 12 produkcích (tou poslední byla skvělá produkce Williama Kentridge v Metropolitní opeře, kterou měli možnost prostřednictvím programu MET HD sledovat i naši diváci).

                            A. Berg, W. Kentridge - Lulu,  zdroj: Youtube.com

Nyní se připojí k nepočetné řadě umělkyň, které k Salome „přišly“ z vysokého koloraturního sopránu, jako byly Helga Pilarczyk, Edda Moser či dánská pěvkyně Inga Nielsen.

                             Inga Nielsen jako Salome : zdroj Youtube.com

A tím výčet nových inscenací v Michovském národním divadle zdaleka nekončí :  dříve velmi oblíbené barokní opery se znovu vrací na repertoár divadla – pod taktovkou Ivora Boltona diváci  uslyší opět v Prinzregentstheateru operu G. W. Handela – tentokrát Agrippinu v hlavní roli s britskou divou Alice Coote, umělecký šéf veleúspěšné Komische Oper Berlin  Barrie Kosky byl požádán o režii.

A konečně zajímavý titul, který připraví Operní studio v Mnichově – bude to Stravinského Marva v kombinaci s (pro českého diváka známějším titulem) Jolantou od P. I. Čajkovského.

Nová sezóna Mnichovského národního divadla je opravdu velkorysá, bohužel velkorysé jsou a tomu odpovídají i ceny vstupenek (asi nejdražší ze všech německých divadel) – v  nejvyšší cenové kategorii se pohybuje hlavní kasovní „tahák“ sezóny, Verdiho Otello s J. Kaufmannem – tady nejdražší lístek pořídíte cca za 280 €, ale zase místo k stání vás přijde na 23 €.  Jinak běžná představení se pohybují v rozmezí 190-10 €.  Samozřejmostí jsou však  BSO jsou live streams  (tj. živé obrazové záznamy) vysílané zdarma pravidelně u každé nové produkce po internetu. 

Mnichovské národní divadlo
Osobní preference: Otello, Karl V., Salome, Agrippina

Drážďanská opera uvede novou divadelní sezónu 2018/2019 operním fragmentem Arnolda Schönberga Moses und Aaron v hudebním nastudování Alana Gilberta a v režii skandálního Calixta Bieita. Vedle v hlavních rolích obsazeného Johna Thomlinsona (mluvená role Mojžíše) a Lance Ryana (zpívaná role Aarona) se uplatní v menších rolích i dva čeští zpěváci, Štěpánka Pučálková a Jiří Rajniš.

Výňatky z románu Satyricon z pera Petronia (asi 60 n.l.), který vznikl v době císaře Nerona, posloužil Brunovi Madernovi, italskému skladateli a stoupenci avantgardy v hudbě po druhé světové válce k vytvoření hudební koláže různých akcí jako symbolů dekadence a zkaženosti. V pěti různých jazycích se na drážďanském jevišti provede dílo stejného názvu, a to 13. října letošního roku, na scéně Semperoper Zwei určené pro experimentální tvorbu.

Straussova Ariadna na Naxu bude dalším novým titulem, v hudebním nastudování hudebního  ředitele opery Christiana Thielemanna, v hvězdném obsazení : Krassimira Stoyanova (Ariadne), Daniella Fally (Zerbinetta), Stephan Gould (Bacchus) a Daniela Sindram v kalhotkové roli Komponisty. Mladý režisér David Hermann (jehož inscenaci Věci Makropulos v Deutsche Oper Berlin považuji za velmi nezdařilou) bude poprvé pracovat v Semperoper na scénickém uchopení této komorní opery.

Krassimira Stoyanova, zdroj: webové stránky umělkyně

8. března 2018 bude mít premiéru Prodaná nevěsta (v německém znění), Staatskapelle Dresden bude řídit český dirigent Tomáš Netopil, v hlavní roli opět Pavol Breslík, jeho partnerkou bude tentokrát arménská mladodramatická sopranistka Hrachuhí Bassénz, léta úspěšně působící v Norimberku.

Rozkošnou francouzskou buffo operu-balet Platée od Jean-Philippe Rameaua o domýšlivé nevzhledné žábě uvedou Dráždany v dubnu příštího roku – zárukou kvalitního a stylování nastudování bude jistě účast velkého znalce francouzské barokní interpretace, dirigenta Paula Agnewa, který ve své předchozí  tenorové pěvecké kariéře sám úspěšně vytvořil titulní postavu Platee. Režie je svěřena jinému (dosud tvořícímu) tenorovi, Rolandu Villazonovi.

                                           Paul Agnew v roli „půvabné“ Platée – zdroj: YouTube.com

Italskou sázkou „ na jistotu“ bude nová inscenace Verdiho Nabucca v hlavní roli s Andrzejem Dobberem (kterého na pár představení vystřídá Placido Domingo) a sezonu uzavře premiéra grand opera Giacoma Meyerbeera  Les Huguenots v režii  Petera Konwitschnyho, zpracovávající milostný příběh na pozadí velké historické události – vraždění protestantů / hugenotů o bartolomějské noci roku 1572 v Paříži. V hlavní ženské roli uvidíme opět Hrachuhí Bassénz, která již  roli Valentiny s velkým úspěchem ztělesnila v Norimberku; přetěžký part Raola zazpívá jeden z nejlepších současných představitelů této role na světě, John Osborne. Dílo hudebně nastuduje Alexander Vedernikov.

                                            Titulní strana klavírního výtahu Les Huguenots 1860 – 

                                             zdroj Wikipedia

Vstupenky v Drážďanech jsou výrazně levnější než v bavorském Mnichově, nejdražší lístky pořídíte cca za 96 € (Domingova vystoupení jsou ještě dražší – až 210 € za vstupenku).  Jestli chcete vstupenky pořídit úplně nejlevněji, musíte si zajet do Semperoper  v termínech tzv. Dresdnertage, kdy luxusní místa v sále pořídíte i za pouhých 28,50 €. Seznam Dresdentage je zpřístupněn na webových stránkách Semperoper. Jedinou nevýhodou je, že vstupenky za sníženou cenu nelze koupit přes internet, ale výhradně v předprodeji divadla, vzdáleného jen pár metrů od Semperoper.

Semperoper Dresden

Osobní preference sezóny 2018 /2019  :  Satyricon, Ariadne auf Naxos, Les Huguenots, Platée

Vídeňská státní opera

WSO (Wiener Staatsoper) uvede nový divadelní rok monumentální  (téměř 5 hodinovou) operou Trojané (Les Troyens) od Hectora Berlioze. Dílo, které ve své úplné podobě neviděl na jevišti ani sám skladatel, bude mít premiéru 14. 10. 2018; dirigentem jednotlivých představení bude uznávaný znalec francouzské opery Alain Altinoglu, o režii byl požádán v současné době velmi vyhledávaný David McVicar (který se ale bohužel čím dále více kloní ke konzervativnímu režijnímu stylu). Obří tenorovou partii Aenea vytvoří Američan Brandon Jovanovich, hlavní ženskou roli v prvním dílu (Cassandru) Italka Anna Caterina Antonacci, která tuto roli již zpívala asi na všech významných světových scénách a titulní Didonou v druhé části večera nazvané Trojané v Kartágu bude Joyce Di Donato, která tento part  zpívala zatím jen koncertně (též jí natočila na desky) a pro Vídeň chystá svůj jevištní debut v této roli.

   Les Troyens, zdroj :YouTube.como

Rakouský skladatel Johannes Maria Staud píše na zakázku WSO operu s názvem Die Wieden (Jívy), anotace slibuje aktuální politické operní drama, samozřejmě s nezbytným mileneckým párem. Premiéra bude na počátku prosince 2018, dílo hudebně nastuduje velký odborník na soudobou hudbu, dirigent Ingo Metzmacher.

Koho soudobá opera nezajímá, musí si počkat až do února 2019, na kdy je plánována nová inscenace Lucie di Lammermoor, v hvězdném obsazení s Olga Peretyatko-Mariotti a Juanem Diego Flórezem v hlavních rolích; stylovou hudební zábavu snad zajistí i Evelino Pidò, systematicky a dlouhodobě se věnující italskému belcantu a můžeme se možná i těšit na zajímavou režii výborného francouzského režiséra Laurenta Pellyho.

                                        Zdroj: ©©©aikhan photography, webové stránky umělkyně Peretyatko-Maritotti

Následuje další moderna,  i když tentokrát ne původní: Vídeň připraví novou inscenaci antického příběhu Orest od Manfreda Trojahna, který  měl svoji světovou premiéru v r. 2011. Tento titul musel být  narychlo zařazen do programu WSO. Původně ohlášený titul Phädra (psaný na zakázku) polského skladatele Krzysztofa Pendereckeho (84) totiž musel skladatel odříct, protože dílo není hotovo.

                                                                  Zdroj :   ©capa/Marek Deblot

Na repertoáru WSO ovšem nesmí chybět opery Richarda Strausse, a tak význačný německý dirigent  Christian Thielemann nastuduje pro WSO novou Frau ohne Schatten, pohádkovou operu pro dospělé v prvotřídní světovém obsazení: Camila Nylund jako Kaiserin, Stephen Gould jako Kaiser, Wolfgang Koch a Nina Stemme (poprvé v této roli !) jako prostý pár barvířů a po jejich boku Evelyn Hertlitzius v náročné mezzosopránové roli Amme (též poprvé v této roli). Po scénické stránce dílo připraví Vincent Huguet – a bude to jistě jeden z vrcholů sezóny.

V jejím samotném závěru se pak v nové inscenaci Verdiho Otella představí Aleksandr Antonenko jakou maurský žárlivec a jeho nevinnou drahou choť zazpívá ukrajinská sopranistka Olga Bezsmertna, která patří k umělcům, kteří pravidelně a s úspěchem vystupují na vídeňských divadelních prknech. V uměleckém týmu dále mj. figuruje Myung-Whun Chung jako dirigent představení a Adrian Noble jako dirigent. Uvidíme, zda-li tato inscenace trumfne Mnichov, který také chystá nového Otella, ale s Jonasem Kaufmannem v hlavní roli.

Ceny vstupenek ve Vídeňské státní opeře se pohybují cca  od 220 do 15 €. WSO se honosí po léta tradičně udržovaným  systémem vstupenek ke stání – kterých je poměrně dost (celkem 567), jsou v té nejnižší cenové kategorii a jejich značná část je v přízemí, kde je dobře vidět a kde je výborná akustika – jde o to najít si čas, vystát si  před představením frontu před WSO na tyto „Stehplätze“ a  pak užít si divadelní představení.

Vídeňská státní opera

Osobní preference sezóny 2018 /2019  :  Les Troyens, Frau ohne Schatten

                                                                - pokračování příště -

Véronique Gens – lekce stylu

DAVID CHALOUPKA

Francouzská sopranistka Véronique Gens svým tematicky komponovaným koncertem Královny Středomoří skvěle zahájila letošní festival Letní slavnosti staré hudby. Světově obdivovaná, ale přesto neustále skromná interpretka, se tímto koncertním turné vrátila po dekádě k barokní francouzské hudbě. V posledních deseti letech dávala přednost spíše mozartovskému repertoáru a hudbě 19. století i francouzským písním přelomu 19. a 20. století. 

 © FRANCK JUERY/ALPHA CLASSICS

Popisovat kariéru této vynikající zpěvačky (netaktně, ale s obdivem, uvedu rok narození 1966) je v podstatě zbytečné, ale je třeba vyzdvihnout celokariérní bezchybnou volbu repertoáru vzhledem k charakteru jejího hlasového fondu a nesmírný vkus i kultivovanost pěveckého projevu. Komponovaný večer na úvod již zavedeného renomovaného festivalu staré hudby ale zaujal také dokonalou symbiózou zpívaného jazyka a hudby, kdy nelze mluvit jen o dokonalé a zcela srozumitelné deklamaci, ale vysoce propracované práci s výrazem, kdy každá fráze, ba každé slovo nese vlastní význam v rámci hluboce promyšleného celku. Bez přepínání, bez jakékoliv forze a vždy s naprostým ponořením do charakteru hrdinky a jejího duševního stavu, nám předvedla vynikající stylizaci několika hrdinek operních děl od J—B. Lullyho k J.-P. Rameauovi. Výběr byl podřízen inspirací prostředím Středomoří, ať jde o hrdinky bájesloví nebo původní charaktery z operní libretistiky. Vedle známějších árií (Lullyho Armida; Camprova Isabella z opery Le Carnaval de Venise, jejíž koncertní provedení bylo ozdobou Letních slavností staré hudby 2016, Phedre z Rameauovy opery Hippolyte et Aricie) jsme slyšeli i několik zcela neznámých árii z oper Jean-Baptisty Stucka (Polydore), J.- N.- P. Royera (Zaide, reine de Grenada), Jean-Marii Leclaira (Scylla et Glaucus) anebo ze společného díla Francoise Francoueura a Francoise Rebela, tedy z hudební tragédie Scanderberg. Na dramaturgii recitálu byl velmi zajímavý i široký pocitový svět hrdinek, jejichž afekt je ve francouzské opeře té doby stylizován jinak a mnohem střídměji než u tehdejší srovnatelné italské opery. I když postupně doházelo k míseni vlivů, mnohá specifika francouzské operní tvorby jsou zřejmá po prvním poslechu. Zpěvačka znamenitě odstínila jasně formulované výrazy v jednotlivých ukázkách, ať to bylo kolísání Armidy, čarodějky a milenky váhající mezi pomstou a láskou, bolestí milenky (domněle) ztrácející milovaného muže v Camprově opeře, věrnou láskou Zaide, pomstychtivou invokací pekelných sil kouzelnicí Kirké v Leclairově opeře nebo žárlivostí nad úspěšnější sokyní v harému v Scandenbergovi. Osobně mě nejvíce oslnila v ukázce z opery Polydore (1720) Jean-Batisty Stucka, italského autora německého původu později usazeného v Paříži, kdy árie Ilione již předjímá obdobnou árii vzteku a pomsty Elettry z Mozartovy opery Idomeneo. V.Gens navíc stále oslňuje pevně nasazeným tónem, dokonalou prací s intenzitou i příkladnou muzikalitou. Večer byl důkazem, že se dá připravit atraktivní operní recitál se zcela neznámým repertoárem bez jakéhokoliv podbízení publiku.

                                          © FRANCK JUERY/ALPHA CLASSICS

Velmi citlivě a v dokonalé shodě provázel pěvkyni soubor Les Ambassadeurs pod vedením flétnisty Alexise Kossenka. Toto komorní uskupení mělo řadu možností blýsknout se v sólových číslech, především v ukázkách z díla Francoise Couperina a pak jednotlivých orchestrálních částí ze zařazených oper. K večeru lze mít jen dvě drobné výtky, týkajících se několika drobných zaváhání flétnisty A. Kossenka, a pak chybějící části zpívaných textů v programovém sešitu. Lahůdkový program a provedení pak potěšilo mnoho milovníku nejen staré hudby.

Královny Středomoří, Véronique Gens (soprán), Les Ambassadeurs pod vedením Alexise Kossenka.

Divadlo na Vinohradech, 10. VII. 2018, 19.30 – 21.40 (1 pauza) v rámci Letních slavností staré hudby 2018.

Zajatci osudu Oedipus Rex a Vězeň v Drážďanech

DAVID CHALOUPKA

Večery se dvěma nebo třemi kratšími operami se zdaleka netěší takovému zájmu jako celovečerní hudebně-dramatická díla, které většině diváků umožňují prožít celý oblouk příběhu. Přesto existuje nezanedbatelný počet vysoce kvalitních jednoaktových (nebo časově krátkých) oper, které vyžadují spárování s jinými díly, tak aby naplnily délku celého večera. Tato spojení vyžadují dramaturgickou úvahu: s jakým dílem by opera vyzněla nejlépe, a věru je to velmi nesnadný výběr. V posledních letech se rozmohla jakási dramaturgická móda: jednoaktová díla, často i jiných skladatelů propojovat vnějškově v rámci příběhu nebo alespoň vizuálně. Tohoto řešení se ale drážďanský operní soubor vyvaroval a počátkem července uvedl inscenačně zcela nezávislá dvě kratší díla – Stravinského operní oratorium Oedipus Rex a jednoaktové operní drama existenciálního rozměru života a smrti Il Prigioniero (Vězeň). Stravinského dílo, rozčleněné do dvou kratších aktů, je českému divákovi známé v posledních letech spíše ze dvou koncertních provedení. Dallapiccolova opera z roku 1949 je pak u nás zcela neznámá a i když ji původně ohlásil jeden z krajských operních souborů, inscenace se asi patrně hned tak nedočkáme. A je to škoda, protože jde o dílo zcela výjimečné.

Oedipus Rex ve výkladu německé režisérky Elisabeth Stöppler rezignuje z větší části na přání libretisty Jeana Cocteaua dílo předvést jako komprimovanou antickou Sofoklovu tragédii, ve které úlohu sboru převezme sólista (Vypravěč – činoherní role). Tvůrci žádali antipsychologické herectví, aby tak vynikla hrůzná tíha osudu, která po letech spokojené vlády nečekaně dopadne na Oedipa. Osudná věštba při jeho narození nesmazatelné určila jeho další bytí a žádný lidský zásah nemůže toto předurčení zvrátit. A zde se právě projevuje největší rozpor mezi předlohou a inscenačním výkladem. Režisérka obě hlavní postavy, tedy Oedipa a Iocastu, psychologizuje a snaží se je přiblížit chápání dnešního člověka. Tím ale značně oslabuje monumentalitu příběhu. Nestaví totiž sošné monolitické antické charaktery královského páru, ale lidi z masa a kostí v mezní situaci, která je zaskočila. Snad tento výklad může být legitimní v rámci hledání inscenace antické látky, ale celkové vyznění tragédie je pak příliš civilní a individuální. 

Dojmu z inscenace příliš nepomáhá ani scénografie (Annika Haller), která vnějškově inspirovaná vědeckofantastickými filmy sugeruje prostředí kontrolované informační společnosti, ve které jsou veškeré události i budoucí osudy zapsány v matrixu. Neustále se měnící sloupce barevných lineárních diód sice zpočátku působí efektně, ale nápad se brzy okouká. Civilní kostýmy (Frank Lichtenberg) nejsou na škodu civilnímu pojetí příběhu, ale pak trochu ruší nesourodě stylizované kostýmy Pastýře a Teiresia. Vynikající dojem ale zanechávají pěvci. Německý tenorista Stephan Rügamer výborně zvládá vysokou tessituru role, a jeho hlas zní stále velmi příjemně a výrazově bohatě. Navíc dává postavě herecky uvěřitelný rozměr úspěšného vládce, který padne ještě mnohem hlouběji, než si myslel, že je možné. Tento komplexní výkon je doplněn výbornou kreací německé mezzosopranistky Claudie Mahnke, přesvědčivé v roli matky-manželky Iocasty. Pěvkyně s četnými wagnerovskými zkušenostmi (včetně angažmá na bayreuthském festivalu) sice disponuje světlejším témbrem, než jsme u většiny představitelek na nahrávkách zvyklí, ale naléhavost postavy vyniká zejména v místech nedůvěry k orákulu a pak kdy do vztahu s Oedipem se promítá dvojakost jejího inscetního postavení. I všechny ostatní vedlejší postavy jsou velmi kvalitně obsazeny, často prvními oborovými silami drážďanského souboru (Markus Marquardt jako Kreon, Kurt Rydl jako Teiresias nebo Tom Martinsen jako Pastýř). Role Vypravěče je tenkráte svěřena renomované herečce Catrin Striebeck (také vystupovala v Pařízkově německé inscenaci). Režijní koncepce postavy vyžaduje mnohem větší angažovanost charakteru než je antický komentátor děje a dojde i ke ztotožnění  s postavou Sfinx, která sužovala Théby před Oedipovým příběhem, a která teď využije možnosti se Oedipovi pomstít. Rozměr takto vedené postavy se ale přibližuje spíše k weillovskému pojetí divadla, byť interpretka působí velmi profesionálně v rámci hudebně-dramatického díla.

                              Trailer k inscenaci Oidipus Rex a Vězeň – zdroj YouTube.com

Druhá část večera ale výrazně gradovala Dallapiccolovou operou Vězeň, jež námětově vychází z krátké povídky francouzského spisovatele Villierse de L´Isle-Adama. Povídka z cyklu Nové kruté povídky (1883) je česky překládána pod titulem Naděje (v povídkovém výběru Noc pod gilotinou, Praha, Mladá fronta 1969) ale přesnější překlad názvu by byl Mučení nadějí. Vedle tohoto díla pozdního romantika, který předznamenal ve svém díle evropský symbolismus, byla dalším literárním podkladem libreta také epizoda i z u nás populárního románu o Eulenšpíglovi Charlese de Coster (1868). Do skladatelova libreta se ale promítly i podněty z názorů Victora Huga na inkvizici. Hudebně, ač to zní poněkud paradoxně, Dallapiccolova partitura slučuje veristickou kantilénu, melodiku a efekty zejména puccinovského ražení, s přísnou školou dodekafonie (skladatel byl pod přímým vlivem Druhé vídeňské školy, zejména A. Berga a A. Weberna). Jednoduchý, lineárně vyprávěný příběh je zhudebněn s nebývalou silou a výrazově i námětově je srovnatelný s Beethovenovým Fideliem. Hlavní postava Vězně (postavy nemají jména zřejmě pod vlivem názorů expresionistického divadla) hluboce trpí fyzicky a psychicky během dlouhého žalářování a mučení. Aby konečně vězněného Velký Inkvizitor zlomil, nabídne mu (klamnou a krátkou) naději svobody.  Past, kterou Vězni připraví, připomíná určité praktiky STB, která organizovala na pomezí 40. a 50. let 20. století síť falešných převaděčů, kteří dokonce převedli důvěřivce na fingovaný Západ. Po získání kontaktů byli lidé uvězněni nebo popraveni v komunistických žalářích … Nadčasová zápletka (byť textově situovaná do holandského středověku) v mnoha okamžicích zamrazí. A zde se režijní možnosti rozehrály na maximum. 

Nesmírnou působivost dílu dodává čistá až minimalistická scénografie (Annika Haller) s převahou bílé a nejjednodušších geometrických tvarů. Dojemně působí výstup syna se zoufající si matkou v prologu opery, stejně jako jeho pozdější barevné halucinace s motivy ptáků jako symbolů svobody a života mimo vězení. Pocitově dílo sdílí mnohé se Schönbergovým monodramatem Erwartung (Očekávání), kde také dochází ke stírání hranice reality, představ a halucinací. Jednu z životních rolí zřejmě v postavě Vězně nalezl basbarytonista Lester Lynch, jeho psychofyzický a pěvecký výkon bere svou autenticitou divákům dech. Nesnadný part mu rozsahově velmi dobře padne, a stejně dobře mu vyhovuje fyzický rozměr role. Strhující výkon, který naprosto nadchl diváky, kteří ho po právu ocenili dlouhým potleskem. Věrohodně ho doplňuje v roli matky americká mezzosopranistka Tichina Vaughn. Je třeba zmínit i nové vzniklý rasový kontext příběhu, protože oba pěvci jsou Afroameričané. Výjev s matkou, včetně naturalismů (výborně se snoubící s poetikou a symbolikou příběhu) ve věznici připomněl drásavá vězeňská dramata z USA nebo Jižní Afriky. Protihráčem Vězni na paletě osudu je mu Velký Inkvizitor (a postava je podle skladatelova záměru spojena s postavou Žalářníka) v podání anglického charakterního tenoristy Marka Le Brocqa, a oba mužští představitelé se sešli také v konstelaci Faust –Mefistofeles v nedávné místní inscenaci Busoniho opery Doktor Faust. Ač si na jeho hlasový projev musí posluchačovo ucho chvíli zvyknout, jde o jednoho z nejlepších zpívajících herců současnosti. A i jeho přispěním získalo dílo výraznosti. Působivost dílu ale dodává především imaginativní inscenace Elisabeth Stöpplerové s rovnováhou výtvarných prvků (bílá scéna, magické barevné kostýmy ptáků, šedě oděný sbor) i přesvědčivým režijním vedením všech protagonistů. Strhne i hudební nastudování Erika Nielsena, který připravil nelehkou Dallapiccolu partituru ve velké pečlivosti a s ohromujícím zvukovým proudem velkého orchestru.

Pokud Vás neuspokojuje tradiční operní repertoár, určitě se vyplatí se vydat do SemperOper v Drážďanech. Busoniho Doktor Faust, Stravinského Oedipus Rex v kombinaci s Dallapiccollovým Vězněm a již na začátku nové sezóny Schönbergův Mojžíš a Áron jsou dostatečnými lákadly a v naprosté většině případů se jedná o velmi kvalitní představení.

Navštívené představení: 8. července 2018, 19.00 – 21.20 (1 pauza)

Fota z obou inscenací : © Jochen Quast, foto Semperoper soukromý archiv autora článku

Pokus o psychologizování postav nevyšel, ale Rossini přesto zvítězil

Rossiniho Cesta do Remeše v Deutsche Oper Berlin

VÁCLAV BEČVÁŘ

Rossiniho poslední italskou operu Il Viaggio a Reims o sia  L´albergo del Giglio d´Oro (Cesta do Remeše aneb hostinec U zlaté lilie; 1825)  završila Deutsche Oper Berlin svoji letošní sezónu 2017/2018; premiéra byla 15.6.2018.

                                                       Trailer k inscenaci DOB, zdroj: YouTube.com

G. Rossini napsal toto dílo po svých úspěšných komediálních titulech (mj. Italka v Alžíru, Turek v Itálii, Lazebník sevilský či Popelka) a po řadě oper s vážným námětem  (Armida, Otello, Mojžíš v Egyptě a Paní od Jezera). Kompozici „Cesty“ skládal pro pařížské divadlo Theatre - Italien (ale ještě na italský text Giuseppe Luigi Balocchiho). Jeho první opera na francouzský text pak následovala v r. 1826,  byl to  Le Siege de Corithe (Obležení Korintu). Skladatelovo pařížské období uzavřel  v r. 1828 Hrabě Ory  a vůbec poslední Rossiniho opera Vilém Tell. Všechny jeho opery na francouzský text byly pak později adaptovány do italského prostředí a dnes se vedle sebe provozují obě rovnocenné jazykové verze (i když v poslední době je zavedena na velkých mezinárodních scénách moderní tradice uvádět původní francouzské verze (nejen) Rossiniho oper.

                                                                  G. Rossini zdroj Wikipedia

Rossiniho Cesta do Remeše je z řady nemnohých „korunovačních oper“ tj. děl, které byly účelově zkomponovány  u příležitosti korunovace panovníka – jakou byly např. Clemenza di Tito (premiérovaná v Praze v r. 1791) či  Brittenova Gloriana ( Londýn 1953). Il viaggio  bylo složeno u příležitosti korunovace francouzského krále Karla X.

V Praze jsme měli možnost tuto operní férii v roce 1999, kdy v rámci Pražského jara předvedla Opera Götteborg v režii Davida Radoka dvě vynikající představení, značnou část stejné hudby je možno slyšet v současné brněnské inscenaci Hraběte Oryho. Jak u Rossiniho nebylo žádnou zvláštností – R. použil většinu hudebních čísel z il Viaggo a Reims ve svém  pozdějším opusu Le Comte Ory (na jiný text, pro zcela jiné postavy jiných hlasových oborů) a byl proto i pragmatický důvod : původem korunovační opera neměla šanci se stát běžným repertoárovým kusem.

Děj  opery se odehrává r. 1825 v malém francouzském lázeňském městě v Plombières les Bains, asi 400 km od Remeše. VIP z celé Evropy  se tu setkávají  v hotelu u Zlaté Lilie, aby společně cestovali do Remeše na korunovaci krále Karla X.  Pro nedostatek koní však nemohou cestovat dále, musí zůstat v hotelu, kde mezitím začnou různá milostná dobrodružství, zápletky a i souboje.  Na konci opery se rozhodnou uspořádat oslavu na rozloučenou a k poctě krále Karla V.

Cestování je pro většinu lidí velmi příjemná věc, spojená s poznáváním nových kultur, lidí a zážitků – a to měl na mysli asi i Rossini se svým libretistou. Vytvořili ansámblovou hudební revue, prýštící hudebními nápady a brilantními virtuózními áriemi (každá z hlavních postav má jednu); děj je podřízen situační komice, cílem bylo  hudební a scénické vyšperkování každé nové situace.

Režisér inscenace v DOB Jan Bosse se snažil (dle mého názoru proti smyslu libreta a hudby) podtrhnout negativní rysy cestování a jednání postav zbytečně psychologizoval. Hlavní aktéři opery se místo v hotelu ocitají v sanatoriu, zrcadlovém vězení, které pro ně představuje nekonečný pobyt na „cestě“, kterou nejsou schopni dokončit – jako inspiraci pro tuto koncepci uvádí Boss román Thomase Manna Kouzelný vrch. Madama Cortese, majitelka hotelu, je vrchní zdravotní sestrou v sanatoriu, hotelový personál (Maddalena, Antonio, Don Prudenzio, Zefirino a Gelsomino) se stává nemocničním personálem, který podává hostům - pacientům infúze, křísí je z jejich mdlob či na lůžkové oddělení psychiatrie přiváží věšák s kostýmy, aby si pacienti mohli pořádně „zařádit“. Vedle pacientů se v inscenaci objevuje postava Corinny, básnířky a improvizátorky z Říma, cestující za účelem šíření krásy; sám Rossini použil v jejích výstupech odlišný hudební jazyk, spíše čisté árie bez vnějších efektů, a tak inscenační tým vidí v Corrinně ne zcela reálnou postavu, spíše „Speranzu“ tj. naději pro hosty- pacienty, že jednoho dne sanatorium opustí a vydají se vlastní cestou. Bosse se snaží současně pro každý výstup najít žertovný  inscenační klíč, ne vždy se mu to daří, často se opakuje (árie pronášené ve stoje na nemocniční posteli) a ani nabízející se vtipný nápad výměny trenýrek národních barev protagonistů za trenýrky se symboly EU není schopen pružně zaktualizovat (britský Lord má také trenky EU).

A jak si hudebně poradili v Berlíně s rossiniovským hudebním šperkem? Mladý italský dirigent Giacomo Sagrapanti dodal hudebnímu nastudování nezbytný italský esprit, švih, eleganci i humor. Nadšení a smysl pro styl byl znát ze hry všech hráčů v orchestřišti, odkud se linula jedna melodie za druhou jako tryskající proud správně vychlazeného šampaňského.

V roli majitelky hotelu zazářila Hulkar Sabirova z Uzbekistánu, často vystupující v DOB. Její pevný barevný hlas je schopen dosáhnout nejvyšších tónů  přitom nezní studeně akademicky; bláznivá Francouzka  hraběnka Folleville v podání Siobhan Stagg měla asi největší pěvecký úspěch večera, virtuózně napsaný part zvládla výborně, navíc je to působivá herečka a krásná žena. Annika Schlicht  (polská markýza Melibea) vládne krásným kontraltem, ale její frázování je vzdáleno italskému belcantu – možná si lépe poradí s velkou kalhotkovou rolí Adriana v reprízách Wagnerova Rienziho, kterého bude zpívat v příští sezóně v Berlíně. Zmíněný part básnířky Corinny považuji za trochu nudně napsaný – a tomto ohledu jsem nezměnil názor ani po vystoupení technicky výtečně zpívající Eleny Tsallagové v této roli.

Z rossiniovských tenorů na jevišti upoutal zejména Američan David Portillo jako žárlivý ruský generál hrabě Libenskoff a svými výstupy publikum hudebně i herecky výborně bavili Ital David Luciano jako Don Profondo či gruzínec mohutné postavy, ale pěkného sytého basbarytonu Mikheil Kiria (Lord Sidney).

Fota z inscenace : DOB 2018 © Thomas Ulrin