Massenetův Werther – Národní divadlo Praha 9. června 2018, 2. premiéra

VÁCLAV BEČVÁŘ

Sobotní  2. premiéra Massenetova Werthera přilákala do hlediště Národního divadla v Praze další diváky, kteří si chtěli poslechnout sladkobolný příběh inspirovaný perem německého básníka a romanopisce Johanna Wolfganga von Goethe a francouzského skladatele Julese Masseneta. Je bezesporu zásluhou současného vedení ND, že po téměř 80 letech !  přivádí na jeviště tento opus - derniéra poslední inscenace Werthera v ND se konala 4. 12. 1939 s Konstantinem Kareninem a Marií Šponarovou v hlavních rolích.

Orchestr pod vedením Petra Kofroně hrál velmi dobře, ale přece jenom oproti první premiéře s drobnými chybami. Velké překvapení nás čekalo v titulní roli – tentokrát představované tenorem Richardem Samkem. Jeho pojetí Werthera je natolik odlišné od pojetí Petera Bergera, že se nabízí otázka, jak byla inscenace asistentem Willyho Deckera  Stefanem Heinrichsem studována. Je pochopitelné, že každá pěvecká osobnost si přinese do inscenace svůj osobní vklad, ale tak zásadní rozdíl v chápání postavy Werthera v jedné inscenaci je až zarážející. Neurotického a trochu plachého básníka vystřídal v prvních dvou aktech sobotního představení téměř vášnivý italský Turiddu či Števa, který teprve po vdavkách Charlotty propadne melancholii a odevzdanosti svému tragickému osudu. Herecké propracování jeho poslední scény setkání se Charlottou ve 4. aktu a pak scéna umírání mohly být zřetelnější a výraznější a snad k tomu optimálnímu tvaru dospěje představitel Werthera během dalších repríz.  Pěvecky Richard Samek dle očekávání nabídnul pěkně znělou střední polohu a vyšla mu i většina vysokých tónů jeho partie; škoda jen, že se na na počátku prvního aktu se dopustil několika chyb.

Charlotta Michaely Zajmi zaujme krásnou barvou hlasu, její pěvecké interpretaci však chybí určitá dávka rafinovanosti a dostatek legáta; čistě herecky bych dal přednost představitelce první premiéry. Zajmi  měla zajímavým způsobem vystavěnou velkou scénu v 3. aktu opery, ale občas působila na jevišti těžkopádně. I v jejím případě byly zřejmé rozdíly ve vytváření postavy v určitých obrazech inscenace W. Deckera, ty ale nebyly zásadního charakteru.

Vítězství druhé premiéry si odnesli opět vynikající Slávka Zámečníková, budoucí ozdoba Státní opery v Berlíně a představitel Alberta, Jiří Brückel. Vychází ze svého fyzického typu a na rozdíl od svého alternanta v této roli hraje roli citlivěji a divákovi předvádí svůj vnitřní bol než aby přímo Charlottě dokazoval, kdo jen je jejím manželem – ale obě pojetí, která jsme viděli na premiérách jsou zajímavá a životaschopná. Jiří Brückler zpíval roli krásným pevným hlasem a bylo radost sledovat jeho výstupy.  To samé se bohužel nedá říct o představiteli městského správce Jevhenu Šokalovi  a o Lukáši Hynku-Krämerovi (Johann), jehož výkon bych označil za velkou černou tečku inscenace.

I přes výše uvedené drobné výhrady představení mělo vysokou uměleckou úroveň, kterou ocenila většina přítomných diváků v sále bouřlivým potleskem.

Fotografie Patrika Boreckého byly  uveřejněny s laskavým dovolením Národního divadla Praha.