Véronique Gens – lekce stylu

DAVID CHALOUPKA

Francouzská sopranistka Véronique Gens svým tematicky komponovaným koncertem Královny Středomoří skvěle zahájila letošní festival Letní slavnosti staré hudby. Světově obdivovaná, ale přesto neustále skromná interpretka, se tímto koncertním turné vrátila po dekádě k barokní francouzské hudbě. V posledních deseti letech dávala přednost spíše mozartovskému repertoáru a hudbě 19. století i francouzským písním přelomu 19. a 20. století. 

 © FRANCK JUERY/ALPHA CLASSICS

Popisovat kariéru této vynikající zpěvačky (netaktně, ale s obdivem, uvedu rok narození 1966) je v podstatě zbytečné, ale je třeba vyzdvihnout celokariérní bezchybnou volbu repertoáru vzhledem k charakteru jejího hlasového fondu a nesmírný vkus i kultivovanost pěveckého projevu. Komponovaný večer na úvod již zavedeného renomovaného festivalu staré hudby ale zaujal také dokonalou symbiózou zpívaného jazyka a hudby, kdy nelze mluvit jen o dokonalé a zcela srozumitelné deklamaci, ale vysoce propracované práci s výrazem, kdy každá fráze, ba každé slovo nese vlastní význam v rámci hluboce promyšleného celku. Bez přepínání, bez jakékoliv forze a vždy s naprostým ponořením do charakteru hrdinky a jejího duševního stavu, nám předvedla vynikající stylizaci několika hrdinek operních děl od J—B. Lullyho k J.-P. Rameauovi. Výběr byl podřízen inspirací prostředím Středomoří, ať jde o hrdinky bájesloví nebo původní charaktery z operní libretistiky. Vedle známějších árií (Lullyho Armida; Camprova Isabella z opery Le Carnaval de Venise, jejíž koncertní provedení bylo ozdobou Letních slavností staré hudby 2016, Phedre z Rameauovy opery Hippolyte et Aricie) jsme slyšeli i několik zcela neznámých árii z oper Jean-Baptisty Stucka (Polydore), J.- N.- P. Royera (Zaide, reine de Grenada), Jean-Marii Leclaira (Scylla et Glaucus) anebo ze společného díla Francoise Francoueura a Francoise Rebela, tedy z hudební tragédie Scanderberg. Na dramaturgii recitálu byl velmi zajímavý i široký pocitový svět hrdinek, jejichž afekt je ve francouzské opeře té doby stylizován jinak a mnohem střídměji než u tehdejší srovnatelné italské opery. I když postupně doházelo k míseni vlivů, mnohá specifika francouzské operní tvorby jsou zřejmá po prvním poslechu. Zpěvačka znamenitě odstínila jasně formulované výrazy v jednotlivých ukázkách, ať to bylo kolísání Armidy, čarodějky a milenky váhající mezi pomstou a láskou, bolestí milenky (domněle) ztrácející milovaného muže v Camprově opeře, věrnou láskou Zaide, pomstychtivou invokací pekelných sil kouzelnicí Kirké v Leclairově opeře nebo žárlivostí nad úspěšnější sokyní v harému v Scandenbergovi. Osobně mě nejvíce oslnila v ukázce z opery Polydore (1720) Jean-Batisty Stucka, italského autora německého původu později usazeného v Paříži, kdy árie Ilione již předjímá obdobnou árii vzteku a pomsty Elettry z Mozartovy opery Idomeneo. V.Gens navíc stále oslňuje pevně nasazeným tónem, dokonalou prací s intenzitou i příkladnou muzikalitou. Večer byl důkazem, že se dá připravit atraktivní operní recitál se zcela neznámým repertoárem bez jakéhokoliv podbízení publiku.

                                          © FRANCK JUERY/ALPHA CLASSICS

Velmi citlivě a v dokonalé shodě provázel pěvkyni soubor Les Ambassadeurs pod vedením flétnisty Alexise Kossenka. Toto komorní uskupení mělo řadu možností blýsknout se v sólových číslech, především v ukázkách z díla Francoise Couperina a pak jednotlivých orchestrálních částí ze zařazených oper. K večeru lze mít jen dvě drobné výtky, týkajících se několika drobných zaváhání flétnisty A. Kossenka, a pak chybějící části zpívaných textů v programovém sešitu. Lahůdkový program a provedení pak potěšilo mnoho milovníku nejen staré hudby.

Královny Středomoří, Véronique Gens (soprán), Les Ambassadeurs pod vedením Alexise Kossenka.

Divadlo na Vinohradech, 10. VII. 2018, 19.30 – 21.40 (1 pauza) v rámci Letních slavností staré hudby 2018.

Lenárdovo loučení se SOČR

SANDRO WILHELM

Giuseppe Verdi : Messa da Requiem Praha, Dvořákova síň Rudolfina 4.6.2018

Závěrečný koncert 91. sezóny SOČR byl již dva měsíce před datem svého konání zcela vyprodán, a to jednak z důvodu uvedení atraktivního titulu Verdiho Messa da Requiem a také z důvodu vůbec posledního koncertu dlouholetého šéfa Symfonického orchestru Českého rozhlasu Ondreje Lenárda s tímto tělesem ve funkci šéfdirigenta.

Volba titulu Requiem (tj. mše za zemřelé) byla trochu symptomatická, neboť odchod O. Lenárda z jeho funkce nebyl tak zcela dobrovolný, jak bylo možné se v kuloárech doslechnout.

Bohužel samotný zkušený a ceněný umělec O. Lenárd tento večer dirigoval „svůj“ orchestr trochu bez atmosféry, bez žádoucí elasticity a občas mechanicky. Jako posluchač jsem necítil z jeho projevu tu pravou míru oddanosti k této niterní skladbě, jejímuž provedení chyběla nezbytná dávka spirituality, zděšení a  rozjímání - na pódiu převládla jen vysoká míra profesionality, ale to bylo málo. Také rytmické přechody působily násilně a nebyly dobře vedeny.

Umělecké kvality orchestru (SOČR) se prokázaly jako mimořádné – členové orchestru hráli na prvotřídní úrovni. A Pražský filharmonický sbor (sbormistr Lukáš Vasilek)  potvrdil již po několikáté punc své trvalé kvality. Sbor se v  současnosti řadí mezi nejlepší světové profesionální sbory na světě – v pondělí 4. června 2018 především upoutal zvučností a mimořádnou krásou zvuku basových hlasů a kulatými tóny tenorů. Ženský soubor velmi pěkně zapůsobil čistou a přímou zpěvní linkou, který při intepretaci Verdiho Requiem je vhodnější než tradiční opulentní italský zvuk.

V jednom z interview na webových stránkách Českého rozhlasu O. Lenárd uvedl, že má vyhraněnou představu o sólovém kvartetu, kterou ale ne vždy „kasa“ mu dovolí ji beze zbytku realizovat. Bohužel pěvecké kvarteto recenzovaného večera nesplnilo moji představu ideální interpretace Verdiho zádušní mše. Irská sopranistka Celine Byrne svým pronikavým hlasem jako laserem sice pronikne mohutnou orchestrální masou, její projev je intonačně zcela čistý, ale je téměř bez vibrata,  a tak  by se však více hodil pro interpretaci staré hudby např. pod vedením Johna Eliota Gardinera. Vzhledem k prováděnému titulu a skladbě dalších sólistů kvarteta působil její zpěv nestylově. V jejím zpěvu je poskrovnu legáta, málo portamenta a též méně emočního výrazu. Její zpěv je čistý, technicky dobře zvládnutý, ale nezaujme,  neboť postrádá senzuální aspekt.

Zcela jiný svět představuje Jana Hrochová, na kterou jsem se velmi těšil. J. Hrochová disponuje volně plynoucím hlasem krásného témbru, apartní osobitou  a unikátní barvou hlasu - když  zpívá ten správný repertoár. Tím by pro ní měly být především lyrické operní partie a pak sakrální skladby lyrického charakteru.  Bohužel Verdiho Requiem je za hranicí možností jejího krásného hlasu. V nižších polohách postrádá široký prsní registr a v horní poloze zas průraznost. Musí tak tlačit na svůj hlas, aby dosáhla většího objemu a tak se stává, že občas je příliš nízko a její hlas  ztrácí svoji přirozenou barvu. Doufám, že tak inteligentní pěvkyně jako J. Hrochová je si brzo uvědomí své hranice a vrátí se k repertoáru, ve kterém může zas dokonale zazářit.

Hlavní pěvecká star večera, slovenský bastista Štefan Kocán (dnes učinkující na největších scénách světa)  neměl svůj nejlepší večer, často byl ve svém pěveckém projevu příliš nízko a jeho hlasu chyběla také síla a potřebná průraznost. Nebyl schopen se přizpůsobit pomalému dirigentovu tempu a nestále byl „napřed“ – což mohlo být i důsledkem jeho sporadické účasti na zkouškách.

Když původně ohlášený tenor Antonio Poli z důvodu nemoci musel odříci své vystoupení, sotva z někdo z diváků očekával, že Georgij Vasiljev se stane hlavní hudební ozdobou celého večera. Asi jako jediný sólista večera byl schopen svým překrásným legátem, smyslným  témbrem, rafinovaným frázováním a vůbec krásou hlasu zprostředkovat atmosféru a tajemství Verdiho skladby. Jeho „Ingemisco“ byl pro mne hudebním vrcholem večera – pro vášnivost a správnou míru vyjádřené bolesti v jeho podání. Tento tenorista působí jako sólista  Deutsche Oper am Rhein v Düsseldorfu a moskevského divadla Novaja Opera. Má v repertoáru např. Rudolfa v Bohémě, Vévodu v Rigolettovi, Romea v Gounodově Romeo a Julie, Edgarda v Lucii v Lammermooru či Dona Josého; mezi jeho nejslavnější umělecké partnery patří Anna Netrebko, s kterou zpíval v r. 2016 na Palácovém náměstí v Petrohradu (ještě za spoluúčasti Ildara Abdrazakova a Olgy Peretjatko).

Vděčné publikum vyjádřilo v závěru večera svým dlouhotrvajícím potleskem své nadšení z hudebního zážitku, který byl ve svém závěru přerušen vystoupením ředitele Českého rozhlasu R. Zavorala a ministra kultury v demisi I. Šmída. Svým poděkováním O. Lenárdovi sice složili hold jeho umění a jeho výjimečné sedmileté spolupráci se SOČR, ale celý tento závěrečný výstup byl v přímém rozporu s hlubokou spiritualitou a rozjímáním, která předtím přineslo provedení Verdiho Requiem.

Použité fotografie Filipa Jandourka byly použity se souhlasem Českého rozhlasu 

Recenzi z německého originálu přeložil a upravil VÁCLAV  BEČVÁŘ

Modrovousův hrad se slavnými sólisty, ale nepříliš inspirovaně

DAVID CHALOUPKA

Pražské jaro, 1. 6. 2018, Smetanova síň Obecního domu

Program: Bohuslav Martinů: Symfonie č. 4 (H 305)

Béla Bartók: Modrovousův hrad (opera o jednom dějství)

V samém závěru festivalu Pražské jaro 2018 zazněla koncertní verze opery Bély Bartóka Modrovousův hrad, díla komponovaného ještě před 1. světovou válkou a v premiéře provedeného až v květnu 1918. Podivuhodná kompozice, jedno ze stěžejních hudebně-dramatických děl 20. století, svoji mnohovrstevnatostí a stylem na pomezí impresionismu a expresionismu, má zcela mimořádné postavení v dějinách opery. Excelentní libreto Bély Balásze, přední osobnosti maďarské kultury meziválečné a poválečné éry, vychází z Maeterlinckova symbolistního dramatu Ariane et Barbe-Bleue (Ariana a Modrovous). Libretista (původně zamýšlel text pro Zoltána Kodályho) důmyslně redukoval zápletku na přímou konfrontaci Modrovouse a jeho poslední (?) manželky Judit, která přichází do Modrovousova hradu a snaží se odkrýt tajemství jeho duše i tajemného příbytku.

zdroj: Wikipedia 

Opera patří k několika základním dílům maďarské opery a námět umožňuje řadu výkladů od vnějškového vyprávění přes nejrůznější psychologické výklady poměru dvou (a jediných) protagonistů až k emocionálnímu zabstraktnění tématu partnerské komunikace. Provedení tohoto opusu na operním jevišti nebo na koncertním pódiu ale klade dvě velké nástrahy. Prvním je jazyková bariéra. Maďarština je na operním jevišti skutečně minoritním jazykem, ale právě důmyslná provázanost mezi slovem a hudbou v Bartókově partituře vyžaduje dokonalé porozumění každého slova ze strany interpreta. Každou frázi je třeba vybavit odpovídajícím výrazem a skladatel často pracuje s textovým opakováním slov (slovních úseků) a znovuzařazením hudebních motivů v pozměněném kontextu, což představuje nesmírně náročný úkol pro interpreta. Ne nadarmo je občas prováděna v místních jazycích a existují vcelku adekvátní překlady do němčiny a angličtiny. Druhým zásadním požadavkem pro provedení je nutné charisma obou zpěváků, tak aby dokázaly přetlumočit věčné téma zápasu pohlaví během jediné hodiny.

Hlavním lákadlem koncertního provedení byla velká jména zpěváků. Petra Lang (Judit), původně mezzosopranistka a dnes již etablovaná ve vysokodramatickém sopránovém oboru, i její německý kolega Matthias Goerne (Modrovous) v současnosti představují absolutní interpretační špičku ve wagnerovském repertoáru. Ale bohužel Bartók není Wagner … Stylové a výrazové prostředky obou těchto skladatelů jsou si značně vzdáleny (byť právě v Modrovousově hradu zaslechneme inspiraci pozdně wagnerovskou instrumentací i důmyslnou práci s motivy). Zpěvačka interpretovala složitou ženskou postavu poněkud ploše, výslovnost maďarštiny byla kolísavá, stejně jako byla nedůsledná práce s nepřesvědčivým výrazem. Navíc vokálně byl výkon pouze prostřední, místy zcela nebo částečně překrytý orchestrem. Vrcholná vokální místa (např. otevření pátých dveří) pak zazněly tónově problematicky nebo bez lesku. Hlas nevyniká ani zvláštní krásou ani mimořádným témbrem pak měl problémy se střední polohou, která zněla šedě a unaveně. Osobně mě navíc rušil stereotypní soustředěný výraz obličeje, který nepomáhal identifikaci posluchače s pocity postavy. Ani barytonista nestrhl nadšení velkým charismatem, v úsilí dát postavě monumentalitu přešel do stereotypního výrazu. Jeho hlas se sice dostával výrazněji přes orchestr, ale diferenciace intenzity byla omezená. Hlas alespoň zaujal příjemnou barvou i občasnou sonoritou. I mladší pamětníci mohli tak jen zavzpomínat na ideální interpretaci Modrovouse maďarským basistou Lászlem Polgárem, který si minimálně dvakrát získal pražské publikum při koncertních provedeních této Bartókovy jediné opery. 

Hudební nastudování amerického dirigenta Davida Robertsona se vyznačovalo zvučností, velkou snahou o barevnou paletu i pečlivou prací s nástrojovými skupinami (byť žestě několikráte zaznamenaly problémy souhry během druhé části večera). Ale ani v tomto případě nešlo o vrcholně inspirovaný výkon, efektní výkon orchestru tak poněkud sklouzával po povrchu partitury, aniž by se dostavil posluchačský moment magična. Přesvědčivěji pak zazněla v první části koncertu Symfonie č. 4 (H 305) Bohuslava Martinů ve velmi živém a rytmicky strhujícím provedení. Tato radostná a temperamentní skladba v sobě odráží nejen radost z ukončení světového válečného konfliktu, ale také názvuky velkých partitur a technik hollywoodských velkofilmových soundtracků 30. a 40. let, které komponovala i řada skladatelů-emigrantů ze střední Evropy.

Česká filharmonie, David Robertson (dirigent), Petra Lang (soprán), Matthias Goerne (baryton)

Fotografie byly použity se souhlasem Festivalu Pražské jaro