DAVID CHALOUPKA
Pražské jaro, 1. 6. 2018, Smetanova síň Obecního domu
Program: Bohuslav Martinů: Symfonie č. 4 (H 305)
Béla Bartók: Modrovousův hrad (opera o jednom dějství)
V samém závěru festivalu Pražské jaro 2018 zazněla
koncertní verze opery Bély Bartóka Modrovousův hrad, díla komponovaného
ještě před 1. světovou válkou a v premiéře provedeného až v květnu
1918. Podivuhodná kompozice, jedno ze stěžejních hudebně-dramatických děl 20.
století, svoji mnohovrstevnatostí a stylem na pomezí impresionismu a
expresionismu, má zcela mimořádné postavení v dějinách opery. Excelentní
libreto Bély Balásze, přední osobnosti maďarské kultury meziválečné a poválečné
éry, vychází z Maeterlinckova symbolistního dramatu Ariane et Barbe-Bleue (Ariana a Modrovous). Libretista (původně
zamýšlel text pro Zoltána Kodályho) důmyslně redukoval zápletku na přímou
konfrontaci Modrovouse a jeho poslední (?) manželky Judit, která přichází do
Modrovousova hradu a snaží se odkrýt tajemství jeho duše i tajemného příbytku.
zdroj: Wikipedia
Opera patří k několika základním dílům maďarské opery a
námět umožňuje řadu výkladů od vnějškového vyprávění přes nejrůznější
psychologické výklady poměru dvou (a jediných) protagonistů až
k emocionálnímu zabstraktnění tématu partnerské komunikace. Provedení tohoto
opusu na operním jevišti nebo na koncertním pódiu ale klade dvě velké nástrahy.
Prvním je jazyková bariéra. Maďarština je na operním jevišti skutečně
minoritním jazykem, ale právě důmyslná provázanost mezi slovem a hudbou
v Bartókově partituře vyžaduje dokonalé porozumění každého slova ze strany
interpreta. Každou frázi je třeba vybavit odpovídajícím výrazem a skladatel
často pracuje s textovým opakováním slov (slovních úseků) a znovuzařazením
hudebních motivů v pozměněném kontextu, což představuje nesmírně náročný
úkol pro interpreta. Ne nadarmo je občas prováděna v místních jazycích a
existují vcelku adekvátní překlady do němčiny a angličtiny. Druhým zásadním
požadavkem pro provedení je nutné charisma obou zpěváků, tak aby dokázaly
přetlumočit věčné téma zápasu pohlaví během jediné hodiny.
Hlavním lákadlem koncertního provedení byla velká jména
zpěváků. Petra Lang (Judit), původně
mezzosopranistka a dnes již etablovaná ve vysokodramatickém sopránovém oboru, i
její německý kolega Matthias Goerne
(Modrovous) v současnosti představují absolutní interpretační špičku ve
wagnerovském repertoáru. Ale bohužel Bartók není Wagner … Stylové a výrazové
prostředky obou těchto skladatelů jsou si značně vzdáleny (byť právě v Modrovousově
hradu zaslechneme inspiraci pozdně wagnerovskou instrumentací i důmyslnou práci
s motivy). Zpěvačka interpretovala složitou ženskou postavu poněkud ploše,
výslovnost maďarštiny byla kolísavá, stejně jako byla nedůsledná práce
s nepřesvědčivým výrazem. Navíc vokálně byl výkon pouze prostřední, místy
zcela nebo částečně překrytý orchestrem. Vrcholná vokální místa (např. otevření
pátých dveří) pak zazněly tónově problematicky nebo bez lesku. Hlas nevyniká ani zvláštní krásou ani mimořádným témbrem pak měl problémy se střední polohou,
která zněla šedě a unaveně. Osobně mě navíc rušil stereotypní soustředěný výraz
obličeje, který nepomáhal identifikaci posluchače s pocity postavy. Ani
barytonista nestrhl nadšení velkým charismatem, v úsilí dát postavě
monumentalitu přešel do stereotypního výrazu. Jeho hlas se sice dostával
výrazněji přes orchestr, ale diferenciace intenzity byla omezená. Hlas alespoň
zaujal příjemnou barvou i občasnou sonoritou. I mladší pamětníci mohli tak jen zavzpomínat
na ideální interpretaci Modrovouse maďarským basistou Lászlem Polgárem, který si
minimálně dvakrát získal pražské publikum při koncertních provedeních této
Bartókovy jediné opery.
Hudební nastudování amerického dirigenta Davida Robertsona se vyznačovalo
zvučností, velkou snahou o barevnou paletu i pečlivou prací s nástrojovými
skupinami (byť žestě několikráte zaznamenaly problémy souhry během druhé části
večera). Ale ani v tomto případě nešlo o vrcholně inspirovaný výkon,
efektní výkon orchestru tak poněkud sklouzával po povrchu partitury, aniž by se
dostavil posluchačský moment magična. Přesvědčivěji pak zazněla v první
části koncertu Symfonie č. 4 (H 305) Bohuslava Martinů ve velmi živém a
rytmicky strhujícím provedení. Tato radostná a temperamentní skladba v sobě
odráží nejen radost z ukončení světového válečného konfliktu, ale také
názvuky velkých partitur a technik hollywoodských velkofilmových soundtracků
30. a 40. let, které komponovala i řada skladatelů-emigrantů ze střední Evropy.
Česká filharmonie, David Robertson (dirigent), Petra Lang (soprán), Matthias Goerne (baryton)
Fotografie byly použity se souhlasem Festivalu Pražské jaro
Žádné komentáře:
Okomentovat